Vánoční pohádka

22. Prosince

V naší rodině bylo tradicí, že se vánoční strom zdobil dva dny před Vánoci, dvacátého druhého v podvečer. Tento rok to vyšlo hezky. Byl pátek a všichni měli volno.
Seděli jsme všichni kromě táty a Jonáše, kteří pečlivě upevňovali stromeček a roztahovaly jeho větve tak, abychom mohli zdobit, na gauči. Byla puštěná televize, v níž byl zrovna na programu Mrazík, typická pohádka, bez níž by Vánoce nemohly být. Všude kolem nás byly krabice s ozdobami, které jsme pomalu měli začít připravovat, abychom jimi ozdobili stromeček.
Když byl konečně upevněn, táta seřízl špičku a Jonáš tam dal bílou hvězdu. „Pěkný jste vybrali, Jonáši, Báro," pokýval táta hlavou. „Děkujeme," řekla jsem a pousmála jsem se.
Jako každý rok, tak i tento jsme měli vánoční ozdoby ve dvou barvách. Červené a bílé. Plus ještě baňky a ozdoby, jež jsme se sestrou vyrobily.
Každá baňka, nebo ozdoba měla svůj příběh. Neměli jsme kolekci, ale od doby, co jsme byly s Veronikou malé, sbírali naši ozdoby s příběhem. Ať už to bylo rodinné dědictví, nebo hvězdičky, jež jsem vyrobila na kroužku tvoření, nebo baňka potisklá soby, kterou přinesla Veronika ue školního jarmarku.

Jonáš místnost opustil a zpět se vracel s úsměvem a krabicí v ruce. „Tohle jsem pro vás vyrobil," pověděl nám a všichni jsme byli zvědaví, co se nachází v krabici. Betlém. Ručně vyráběný Betlém. „Wow," vydechla jsem s Verčou unisono. Táta poplácal Jonáše po rameni a mámě z očí vytekla slza. „Jonáši," začala. „To je tak nádherné," rozplakala se. „Víš, že jsi nemusel," dodala, zatímco si utírala slzy. „Vždyť už patříš do rodiny," řekla a významně se na mě podívala. „Děkuji, Lucie," usmál se Jonáš.

„Je to nádherné," pošeptala jsem mu do ucha a on mě letmo pohladil po ruce.
„Tak," spráskl ruce táta. „Můžete se do toho pustit." Jako první se daly světýlka, protože co by to bylo za stromeček bez světýlek?
Poté se začaly dávat baňky. Každý z nás si vzal do rukou baňku a snažil se jí najít to nejlepší místo. Postupně přestal být strom tak prázdný. Na konci už byl celý vyzdobený a bylo potřeba dodělat jenom pár úprav. „A je to," řekla jsem a podívala se do krabice, kde byly před tím ozdoby. „Ještě je tady jedna," upozornila jsem je a z krabice vytáhla bílou baňku s červeným srdcem. „Tu jsem dělala já," zavzpomínala jsem a všichni se zasmáli. „Ano, to jsi mě donutila koupit ji za osmdesát korun na školních dílničkách," rozesmál se táta a máma jej plácla po rameni. „Ale no," upozornila ho. „Mami, ale táta má pravdu. Tehdy jsem o to zdobení té baňky tolik stála, že se bál, abych mu tam neztropila scénu." Obhájila jsem tátu. „Jako Veronika," dodal táta a Verča zrudla. Táta se posadil do křesla, aby na nás viděl. „Když byla Verča v první třídě, byl jsem tam s holkama a Verči se líbilo tvoření vlastních tvarů pomoc drátů a kamínků a korálků. Jenže se za to platilo a mě to přišlo zbytečné," pokrčil rameny. „No a Verča, jelikož jsme před tímto stanovištěm zdobili perníčky, se mi pozvracela na boty," pověděl a Veronika, celá rudá, odešla pro vodu. Jonáš se rozesmál a já taky. „Ano. Řekla mi, že by to neudělala, kdybych jí to zaplatil a to slyšely všechny učitelky."

„Tak to jste dopadl," smál se Jonáš. „No, to ano. Další rok jsem tam Veroniku už nevzal," vzpomínal. „Ale pamatuješ si," podíval se na mě, „jak jsi rybičkám vytvořila smrtelné Vánoce?" „Tati," upozornila jsem ho. „Cože?" Vyprskl smíchy Jonáš. „Ano, je to tak. Měli jsme akvárium s hodně rybkami," začal táta a já přemýšlela, jestli nemám jít radši za Veronikou. „Barunka měla sedm a nelíbilo se jí, že rybky neslaví Vánoce, a tak tajně nadrtila perníky na prášek, jenž jim vyspala do akvárka. Pak jim tam přidala ještě ozdobu ze stromečku a když jsme přišli k dárečkům, všechny rybky plavali s bříškem nahoře." Dopověděl a to už se smáli všichni. „Tati," pokárala jsem ho. „To sis mohl odpustit." „Ale pročpak? Je to vtipná vzpomínka." „Ano. Nikdy jsme už ryby neměli," dodala jsem kousavě, což tátu pobavilo znovu a všechny rozesmál svým smíchem.

„Takových historek o Vánocích máme tolik, že by nám nestačil ani měsíc, abychom si je řekli," řekl táta a utíral si obličej od potu.
Najednou se ozval zvonek.
Celá rodina jsme se odebrali ke dveřím. Stáli v nich naši sousedi. „Dobrý večer," pozdravili jsme. „Dobrý," usmála se starší paní. „Přinesli jsme vám cukroví. Doufali jsme, že by se vám mohlo hodit, když je u vás tak veselo," usmála se. „Moc vám děkujeme," poděkovala jí máma. „Nechtěli by jste se přidat?" Zeptala se. „To by asi nebylo vhodné," vykroucela se. „Ale tak když nás pozvali," usmál se na ni její manžel a se širokým úsměvem vstoupil dovnitř. „Alexi!" Pokárala ho a my se všichni jen culili. Byli to sousedé z domu po pravé straně. Jejich děti bydleli  daleko a oni nás často chodili hlídat, když jsme byli menší. „Petro," oslovila ji máma. „Doopravdy se neboj a pojďte dál. Zveme vás." Uklidnila ji máma a ona vstoupila dovnitř. „To je od vás moc milé," pověděla, zatímco jí Jonáš sundával kabát. „Ale doopravdy nechceme být na obtíž." „Nejste," ubezpečila jsem ji a ona mi položila ruku na rameno. „Barunko, jak se daří ve Španělsku?" „Celkem dobře," řekla jsem. „Ještě jeden rok a budu konečně doma," řekla jsem a ona se usmála. „A ty musíš být ten nový hoch, co zde bydlí, že?" Pousmála se a přišla k Jonášovi.

„To jsem já," řekl jí a políbil její starou ruku. „Jaký džentlmen,"  pochvalovala si. „Děkuji madam," uculil se. „À tak tady ji máme," usmála se a rychle přešla k Veronice. „Verunko, ty jsi ale vyrostla!" Změřila ji pohledem. „Děkuji, paní Vrabcová." „Ale nechme těch formálností. Pro tebe Petra," upozornila ji. Přesunuli jsme se do obývacího pokoje. „Pěkný stromek, Karle. Tento rok se vám doopravdy povedl," poplácal ho po rameni. „To řekni děckám," pokýval na nás hlavou a pan soused to zopakoval i nám. „Děkujeme, pane sousede," rozesmáli jsme se.

S Jonášem a Veronikou jsme si začali povídat o filmech.
Táta s naším sousedem našli také společnou řeč. Řešili jak politiku, tak vzpomínali na jejich školní časy. Máma ukazovala paní Vrabcové naše cukroví a dárky, jež nakoupila.

Byl to úžasný večer, který nám ukázal, na čem o Vánocích nejvíce záleží- na přátelství, lásce, pomoci a radosti.