Vánoční pohádka

24. Prosince

Bylo dvacátého čtvrtého prosince. Štědrý den a já se probudila s úsměvem na tváři. Za okny padal sníh. Vánoce nemohly začít lépe. Na snídani jsme měli vánočku a jahodovou marmeládou.
Dopoledne se u nás zastavila Lea. Byla to už dlouholetá tradice. Potkávali jsme se ráno na Štědrý den, abychom si předali dárky a pozdravily se, jelikož o svátcích nebylo moc času.„Veselé Vánoce!" Pozdravila nás vesele a já ji obejmula. „Ahoj Lei," obejmula ji máma. „Veselé Vánoce i tobě. A pozdravuj doma," usmála se. „Budu teto, budu," pověděla jí a podala jim krabičku s cukrovím. „Tohle vám posílá máma." „Ooo, vyřiď, že děkujeme," řekla máma. „A teď už vás nechám," dodala. Odešli jsme ke mně do pokoje.

„Veselé Vánoce," řekla jsem a podala jí dárek. „Děkuju. Tobě taky," odpověděla mi a také mi dala zabalený balíček. Ještě než jsem si jej stihla otevřít mi přišla zpráva od Jonáše.
„Dívej," podala jsem jí telefon, aby si zprávu přečetla. Bylo v ní napsáno: "Dneska odpoledne si tě na chvíli ukradnu, Grinchi."
„Wow, to je romantika," culila se Lea mým směrem po přečtení. „Kam myslíš, že mě vezme?" Zeptala jsem se jí. „To já nevím," zasmála se. „Do hlavy mu nevidím." Pokrčila jsem rameny a rozhodla se nechat překvapit.

Podívala jsem se na Leu a začala rozbalovat její dárek. „Děkujii," zaradovala jsem se, když jsem ve svém balíčku objevila knihy mé oblíbené série od Colleen Hooverové. „Věděla jsem, že se ti budou líbit." „Ani nevíš jak," obejmula jsem ji. Teď byla na radě ona. Jelikož byla odbornicí na trhání papíru, měla svůj dárek rozvalený během pár vteřin. Lea se na mě podívala. „Baru, to muselo být strašně drahé," řekla, když uviděla krabičku se šperkem, jež si přála už do patnácti let.
„Àle, to nestojí za řeč," usmála jsem se a Lea si nadšeně náhrdelník nasadila na sebe. „Děkuji, ale fakt jsi nemusela," Pověděla mi.

Lea od nás odcházela po obědě. Máma jí nabalila krabičku cukroví, a tak Lea odcházela ověšená jako vánoční stromeček. „Napiš mi, jak to dopadlo, pošeptala mi do ucha a já přikývla. Šla jsem se nahoru obléct, abychom mohli vyrazit.
„Mami?" „Ano zlato?" „My jdeme s Jonášem na chvíli ven," pověděla jsem jí a ona se usmála. „Je to dobrý chlapec. Nepokaž to," usmála se na mě. „Mami!" Vykřikla jsem pohoršeně. „Vždyť nic neříkám. Ale dost jsme si ho oblíbili," pronesla. „Vždyť já vím. A nepokazím to," usmála jsem se na ni. „Jen na něj nebuďte tak přísní," poprosila jsem ji a máma chápavě přikývla. To už dolů scházel Jonáš a v ruce držel černý šátek.

„Tohle ti teď zavážu kolem očí, abys nevěděla, kam jedeme." Řekl a začal mi dávat černý šátek na oči. Byla jsem strašně zvědavá. „Prosím, řekni mi, kam jedeme," prosila jsem ho. „Neřeknu," zasmál se a kdybych mohla vidět, viděla bych, jak se usmívá. „Teď půjdeme k autu, dobře? Dovedu tě tam," objasnil mi situaci a mně se přestávalo líbit to, že jsem závislá na ostatních. Dovedl mě k autu a pomohl mi nastoupit. Zapnul mi pás a obešel auto, aby si i on mohl sednout a mohli jsme vyjet. Když jsme se rozjeli, v autě hrály samé vánoční písničky. Jonáš si je tiše pobrukoval a já se k němu přidala.

„Jak dlouho ještě pojedeme?" Zeptala jsem se. „Ještě chvíli," pověděl a já přikývla. Nic jsem neviděla a byla jsem z toho celkem zoufalá.
Najednou auto zastavilo. „Tak jsme tady," řekl a já si chtěla začít sundávat černý šátek, načež Jonáš řekl, že ještě ne. Pomohl mi vystoupit a něco vytáhl z kufru. „Už mi řekneš, kam to jdeme?" Poprosila jsem ho. „Ještě ne," napínal mě. Vešli jsme do chladné budovy a jelikož chlad neustupoval, začínala jsem mít nepříjemné tušení, kde se můžeme nacházet. Přestože mi Jonáš neřekl, že si ten hloupý šátek můžu sundat, udělala jsem to a namístě se zastavila. V hlavě mi to šrotovalo.

Ne

Nemohli jsme být na zimním stadionu. Ne. Když mi došlo, že jsme doopravdy tady, otočila jsem se na Jonáše, který měl v očích pohled plný naděje. „Chci domů," vzlykla jsem, protože jsem se v té hromadě vzpomínek na toto místo topila. „Jonáši prosím." „Aspoň to zkus," přemlouval mě. „Já nechci, prosím," rozplakala jsem se. Jonáš ke mně přišel a rukou mi utřel slzy z obličeje. „Zkus to, Baru. Jenom to zkus. Slibuji, že tě pak vezmu domů," přemlouval mě. „Nemám ani brusle," řekla jsem mu a on vytáhl z tašky brusle. „Pomohla mi tvá máma a Lea," přiznal se. „Tohle jsou tvé staré," podal mi je a já pravou brusli uchopila do ruky. Druhou rukou jsem přejela po jejím povrchu a opatrně si sundala botu. Nasadila jsem si je na nohy a opatrně se v nich postavila. Sundala jsem si kryty z čepele a pomalu v nich přišla na ledový povrch.

Sklouzla jsem se. Tělem mi projelo vzrušení, a tak jsem to zkusila znovu. A pořád to tam bylo. Nikam se to neztratilo. Rozjela jsem se tedy rychleji, přestože jsem pořád byla opatrná. Mé tělo chtělo víc. Po chvilce jsem zkusila otočku, piruetu, ale i skok. Rozjela jsem se a v rychlosti jsem vyskočila. Dopadla jsem na pravou nohu. Kotníkem mi projela ostrá, příjemná bolest.
To už ke mně přibruslil i Jonáš.

„Děkuji, že jsi mě sem vzal," políbila jsem ho. „Doufal jsem, že ti ukážu, že bruslit můžeš i bez toho, abys závodila." „A to se ti povedlo," usmála jsem se na něj.
„Bruslíš nádherně," pochválil mě a chytil mou ruku. Společně jsme se rozjeli a Jonáš mě vzal do náruče. „Tak co, vrátil jsem ti do srdce Vánoce?" Zeptal se. „Možná," zamrkala jsem na něj a on se usmál. Pravou odpověď jsme stejně znali oba dva.

Láskyplně mě políbil. „Miluju tě," zašeptal a já se pousmála. Bylo to poprvé, co mi to takhle nahlas řekl. „Zopakuj to, prosím," poprosila jsem ho. Nadechl se a z plných plic na celý stadion zakřičel: „Miluju Báru Novákovou!" Rozesmála jsem se a obejmula jsem jo. „Taky tě miluju. Ani nevíš jak," řekla jsem mu a on mi vtiskl polibek na čelo.

Tohle byly ty nejlepší Vánoce za celý můj život a já byla děsně šťastná.

•THE END•

A je tady konec mého úplně prvního příběhu, který je shodou okolnosti Vánoční. Pokud se mi podařilo vydat tuhle kapitolu na Vánoce, pak vám přeji Veselé Vánoce. Pokud ne, tak se omlouvám a přeji požehnané svátky.
Theia