Vyčítavě hledící jeden na druhého,
pokud slova nemohou zvrátit myšlenky, leč naco tedy jsou?
Ty otázky potkávají snad každého,
nebo je to jen mé zbožné přání?
Snažit se být tím, který příliš nepřemýšlí,
jehož myšlenky nebolí.
Ačkoliv by za ticho dal snad cokoli.
Láska je slovo tisíckrát užito,
je to nástroj věčné milosti, či soužení.
V jakém kontextu má být žito?
V jaké várce, v jakém období si říkáme, že naše myšlenky vychází z nitra těla, které máme vypůjčeno a sami ten proud nedokážeme zastavit. Kdy chceme psát básně veselé a křičet slova radosti.
Trápí nás něco? Chce něco ven? Je to jen otázkou milosti.
Milosti, kterou dokážeme dát sami sobě, když láska je jen frází. Milosti, kterou sami sobě neodepřeme.
Možná ty myšlenky, že nejsme dokonalí jsou přesně tím, co si musíme dovolit. Musíme si dovolit mít lásku jen jako frázi, aby se mohla vrátit ve stejné síle, v jaké jsme ji zanechali ležet.
Možná chci po loukách plných kopretin a lilií běžet.
Nebo jen z útesu ta slova na celý svět zplna hrdla ječet.
Slova, že láska je pro mne vším, čím by být mohla, ačkoliv někdy jen frází.
Že mými ptáky svobody jsou ti, kteří jsou mi na světě nejvíce drazí.
Že ti, kteří se umí radovat mému smutku, vidí naději v tomto beznadějném zmatku.
Zmatku lidské hlavy, který sužuje každého z nás.
Dovolme si milovat jen z povinnosti, abychom touto chybou směli milovat zplna hrdla, od radosti.
Dovolme si mít city, které tvoří lidskou rasu,
A tím, že své duši dovolíme být nedokonalou, vytvoříme naši vlastní spásu.
Otázka není nad čím přemýšlíš... Ale co si vybereš
Protože jsem člověk
#protozejsemclovek
