Konečně pochopil, co znamenalo, že i sláva má dvě strany mince. Kdyby jejich rodinu nikdo neznal, tak by taky nic nevěděli o uvěznění otce. Jenomže Malfoyovi znala celá Británie.
Viděl ty pohledy. Na Příčné ulici, na nádraží, ve vlaku, ve Velké síni, prostě všude. To opovržení, ten vztek a u některých i strach. I v jeho vlastní koleji se na něj spousta studentů dívala skrze prsty.
Vlak…
Netušil, že cesta do Bradavic bude takovým peklem. Jako prefekt byl vystaven tolika nenávistným komentářům, že se mu ze sebe samého zvedal žaludek. Nebo spíše z jeho otce. Kdyby se nepřidal ke Smrtijedům a kdyby nenechal unést Pottera, bylo by všechno v pořádku!
Potter…
Myšlenka na něj mu nepatrně zvedla náladu. Byl to ze všech lidí, který se postavil na jeho stranu. Dveře do jejich kupé otevřel právě proto, že ho slyšel. Slyšel, jak se ho zastal před Weasleym.
„Ale on nemůže za to, co dělal jeho otec. Nikdo nezodpovídá za činy svých rodičů. Vezmi si to podle sebe. Nechceš, aby se do tebe ostatní naváželi, protože vaše rodina nemá na rozhazování, ale můžeš za to ty sám? Já taky musím poslouchat řeči o tom, co prováděl táta a přitom na tom nenesu vinu. Tak proč Malfoyovi připomínat, že je jeho otec smrtijed? On za to nemůže a ty se mu za to taky nemůžeš mstít.“
Tohle byla nejmilejší slova, která od uvěznění otce slyšel. Nikdo z jeho okolí se nezajímal o to, jak se cítí nebo jaký má na celou věc názor. Nikoho nenapadlo, že není stejný jako otec. Ano, byl proti mudlorozeným, ale neuměl si představit, že by je mučil a zabíjel. Nebyl vrah.
„Gratuluji k prefektovi, Malfoyi.“
V jeho výraze nebyla žádná faleš. Myslel svá slova vážně. Draco konečně pochopil, to co vždycky považoval za lež. Potter opravdu neměl rád svou popularitu a nechtěl, aby ho srovnávali s otcem. Možná právě proto zrovna Potter chápal, jak se on sám cítí. Vzpomněl si na jejich úplně první setkání u madam Malkinové.
„Ahoj,“ pozdravil chlapce vedle sebe. „Taky jdeš do Bradavic?“
„Taky,“ přitakal kluk a tvářil se nervózně.
„Otec mi vedle kupuje knížky a matka šla dál, podívat se po hůlkách,“ sděloval mu. „Potom je musím ještě zatáhnout někam, kde mají závodní košťata. Nechápu, proč v prvním ročníku nesmíme mít svoje. Myslím, že otce dotlačím, aby mi jedno koupil, a nějak ho tam propašuju. A co ty, ty už koště máš?“ pokračoval a nevšímal si, že chlapci zřejmě rozhovor není zrovna příjemný.
„Ne,“ odpověděl hoch.
„A hraješ vůbec famfrpál?“
„Ne.“
„Já ano. Otec říká, že to bude hřích, jestli mě nevyberou, abych hrál za svou kolej, a musím přiznat, že s ním souhlasím. Už víš, ve které koleji budeš?“
„Ne.“
„On to doopravdy neví nikdo, než se tam dostane, to je jasné, ale já vím, že půjdu do Zmijozelu jako všichni z naší rodiny, ovšem představa, že bych se octl v Mrzimoru, to bych té školy radši nechal, co myslíš?“
„Hmm.“
„Hele, vidíš tamtoho člověka?“ ukázal na člověka venku. Doufal, že z černovlasého chlapce dostane delší odpověď, než doposud a nemýlil se.
„To je Hagrid,“ odvětil kluk. „Pracuje v Bradavicích.“
„Ach tak,“ povzdechl si. „O tom jsem už slyšel. Je něco jako sluha, že?“
„Dělá hajného,“ odpověděl znovu kluk a Draco si ho nenápadně prohlédl. Vypadal docela mile.
„Ano, to je ono. Slyšel jsem, že je to takový divous, bydlí v boudě na školních pozemcích a čas od času se opije, pokouší se dělat kouzla a nakonec pod sebou podpálí postel.“
„Myslím, že je to skvělý člověk,“ namítl chlapec a jeho hlas zněl chladně.
„Myslíš? A proč je tu s tebou? Kde ty máš rodiče?“
„Oba už jsou po smrti,“ odpověděl nepříjemně.
„To je mi líto,“ řekl a myslel to vážně. „Ale patřili k našim, že ano?“
„Jestli myslíš tohleto, moje matka byla čarodějka a otec kouzelník.“
„Já si totiž myslím, že ty ostatní by vůbec neměli brát, co říkáš? Prostě nejsou jako my, nevychovali je, aby znali naše způsoby. Představ si, že někteří o Bradavicích nikdy ani neslyšeli, dokud nedostali ten dopis. Myslím, že by se mělo zůstat jen u starých kouzelnických rodin. Mimochodem, jak se jmenuješ příjmením?“
Tenkrát to bylo poprvé, kdy Harryho Pottera viděl. Myslel si, že si hned na Příčné najde nějaké další kamarády. Tedy ne, že by je potřeboval, ale rád byl středem pozornosti. Tenkrát mu ten kluk nějakou dobu nešel z hlavy. Přišel mu takový zvláštní. O koho se opravdu jednalo zjistil až ve vlaku.
„Je to pravda?“ zeptal se. „Celý vlak si vykládá, že v tomhle kupé sedí Harry Potter. Takže to jsi ty?“
„Ano,“ přisvědčil Harry.
„Tohle je Crabbe a tohle Goyle,“ utrousil Draco. „A mně říkají Malfoy, Draco Malfoy.“
Pak se podíval na Weasleyho, který se zahihňal.
„Nejspíš si myslíš, že moje jméno je k smíchu, co? Tebe se nemusím ptát, kdo jsi. Můj otec mi říkal, že všichni Weasleyovi mají rudé vlasy, pihy a víc dětí, než si mohou dovolit.“
Obrátil se zpátky k Harrymu.
„Brzo zjistíš, že některé kouzelnické rodiny jsou daleko lepší než jiné, Pottere. Přece by ses nechtěl přátelit s takovými, co za to nestojí. V tom ti mohu být nápomocný.“
Natáhl ruku a podával mu ji, Harry ji však nestiskl.
„Díky, ale myslím, že sám dokážu posoudit, zač kdo stojí,“ řekl chladně.
Draco se cítil zklamaně, ale zakryl to vztekem a arogancí.
„Na tvém místě bych si dával pozor, Pottere,“ pronesl pomalu. „Pokud nebudeš zdvořilejší, dopadneš jako tvoji rodiče. Ti také nevěděli, co je pro ně dobré. Když budeš držet s takovou holotou, jako jsou Weasleyovi a ten tvůj Hagrid, padne to i na tebe.“
Tenkrát se rozhodlo o jejich nepřátelství. Několikrát se sám sebe ptal, jestli by nebylo lepší toho nechat, ale nedokázal si odpovědět. Nakonec zvolil cestu nenávisti. Měl svou hrdost, byl Malfoy. A Malfoy nikdy neustupuje.
Dnes to byl Potter, kdo ustoupil. Potter, který měl po všem, čím si prošel, plné právo ho nenávidět. Bylo to k smíchu. Mezi nebelvírskými byla největší část těch, kteří nešetřili nenávistnými komentáři. A mezi těmi všemi se na něj bez nenávisti díval pouze Potter a tam mudlovská šmejdka, Grangerová.
Grangerová. Lezla mu krkem už jen svou přítomností. Nedokázal se smířit s tím, že mudlovská šmejdka měla lepší výsledky než on sám. Nechápal to. Vyrůstal v kouzelnické rodině, měl by být lepší než ona! Pokaždé na něho jen chladně pohlédla a jasně mu dávala najevo, že je lepší.
Jenomže dnes se na něj nedívala s tím běžným chladem v očích. Viděl tam pochopení a štvalo ho to. Proč by ho měla zrovna ona chápat? Pottera byl schopen akceptovat a nemohl říct, že by ho jeho chování nepotěšilo, ale Grangerová? Co se to sakra dělo?
S bezmocným povzdechem se otočil na bok a zavřel oči. Doufal, že když se vyspí, jeho myšlenky budou uspořádanější.
ČTEŠ
Silnější než magie ( SNARRY)
Fanfiction„Láska je mocnější než magie," řekl jednou Albus Brumbál a znovu se o svých slovech přesvědčil, ovšem jinak než by si býval přál. Ve chvíli, kdy se v jeho kanceláři objevila nečekaná návštěva si přál, aby se v tomto svém názoru jedinkrát mýlil, prot...
