Koruna Alerie

1 - Nelania

Všude byla tma. Zapalovač ne a ne nahmatat. Po zádech mi ztéká pot, hrozně se třesu. Hurá, konečně pod rukou cítím ten ledový kovový předmět a můžu zapálit svíčku. Rozlétly se dveře. "Vše v pořádku, slečno? Stalo se něco?" zeptala se mě udýchaná drobná dívka v košilce bílé jemné látky. "Nic se nestalo, asi se mi jen něco zdálo. Jdi zase spát Nadjo." Dívka se uklonila a téměř neslyšitelnými kroky opustila místnost.

Už jsou to dva roky, ale jakoby se to stalo včera. Každou noc se mi zdá ten samý sen, pořád dokola. Milovala jsem své královské rodiče, nikdy jsem si nedokázala představit, že odejdou tak brzy. A hlavně takovým způsobem. Vraha stále nechytili, neví kdo to byl. Nebo spíš co to bylo. Celá země, Aleria, se z tohoto tragického incidentu dodnes nevzpamatovala.

Nad ránem se mi konečně podařilo usnout. Tentokrát už se mi nic nezdálo. Probudilo mě až teplo slunečních paprsků na tváři. Pomalu jsem se posadila. Bolela mě hlava.

"Nadjo!" Klapání bot o dřevěnou podlahu se přibližovalo.

"Ano, slečno?" "Přines mi prosím mátový čaj s medem a pošli sem Kaylu."

"Hned, slečno." Nadja toho nikdy moc nenamluví, ale myslím, že pro to má své důvody.

Po chvíli už slyším nadšené štěkání a do ložnice vbíhá obrovský ebenově černý pes.

Během vteřiny Kayla vyskočila na postel a teď se valí v peřinách. Nadja počkala až se pes uvelebí a podává mi horký čaj. Ach jak on krásně voní.

"Tak které dnes, slečno?" ptá se Nadja cestou k šatníku.

"Podej mi ty světle modré," odpověděla jsem a pohladila Kaylu po hlavě.

"Ty vám jdou moc hezky k vlasům, slečno."

"To říkáš na všechny šaty." odvětila jsem s pousmáním.

Když jsem se oblékla a rozpletla si už tak polorozpadlý cop z hustých kaštanových vlasů, zamířila jsem s Nadjou a Kaylou v patách na snídani.

Zámek, ve kterém žiji není zas tak obrovský, ale i tak si myslím, že je nádherný. Navíc je situovaný uprostřed hlavního města Alerie, Syelenu. Kromě pokojů pro pány domu, hosty a služebnictvo je zde audienční sál, prostorná jídelna, kuchyně, pracovna a společenská místnost. Zámku samozřejmě nechybí dlážděné nádvoří a zahrada plná nejrůznějších květin a stromů.

Po snídani jsem se vrátila do svých pokojů a převlékla se do cvičebního úboru. Kayla se mezitím natáhla vedle mé skříně s oblečením a sledovala, jak se otáčím před zrcadlem. Vzala jsem si na sebe svůj oblíbený bojový oblek, přizpůsobený zdejšímu přímořskému počasí. Je zhotoven z jemné tmavě zbarvené kůže, která dokáže absorbovat pot a zároveň příliš nehřeje. Upnuté kalhoty skvěle podtrhují dlouhé vypracované nohy a top s ramínky překříženými na zádech odhaluje pevné břicho a drží ne příliš velká, přesto hezky tvarovaná prsa na místě. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého culíku, obula si boty a natáhla si kožené bezprsté rukavice.

"Tak a můžeme vyrazit. Poběž, Kaylo!" Pes se pomalu zvedl, důkladně protáhl a následoval mě po schodech dolů a pak ven na nádvoří.

Od smrti mých rodičů se každý den cvičím v boji s nejlepšími vojáky, které tu máme. Chci být připravená, pokud by se jednoho dne ta bytost objevila znovu a chtěla zabít i mě.

Na nádvoří mě už očekával generál, se kterým jsem se měla dnes cvičit.

"Zdravím, Edwine."

"Dobré dopoledne, má paní," prohodil Edwin a zazubil se tím jeho okouzlujícím způsobem.

"Přeji vše nejlepší k dvacátým narozeninám."

"Děkuji, Edwine," řekla jsem stydlivě a úsměv mu oplatila.

"Dnes se zaměříme na útoky, kterými protivníka dočasně ochromíte, ale nezabijete. Souhlasíte?"

"Ano a můžeme hned začít, už jsem se rozcvičila."

Edwin jen kývl a zaujal bojový postoj.

...

K obědu bylo dnes dušené maso se zeleninou. Jeho neodolatelná vůně se linula celým zámkem i nádvořím už dobrou hodinu před obědem. Jídlo je asi to jediné, co mi na obědě nevadí. Obědů a večeří se totiž účastní také prozatímní vláda Alerie, kterou tvoří skupina učenců a úředníků. Zákon Alerie totiž praví, že na trůn může usednou jen panovník, kterému je alespoň dvaadvacet let, což mě zatím staví mimo hru.

Cílem prozatímní vlády a hlavně jejího představeného pana Aurelyho je však výhodný sňatek Nelanie a nějakého šlechtice nejlépe z hodně vzdálené země. Pokud bych se totiž vdala ještě v době, kdy nemám nárok na trůn a odstěhovala se, o tento nárok  bych přišla trvale. Tento fakt tvoří mezi mnou a panem Aurelym poněkud nepříjemný spor, kvůli kterému se náš společně trávený čas stává nepříjemným až nesnesitelným.

Po obědě jsem odešla do svých komnat. Nadja, která obědvá se služebnictvem dole v kuchyni za mnou vždy dorazí o něco později.

Ještě nevím, jestli budu v příběhu pokračovat. Pokud se Vám příběh líbí a chtěli byste se o Nelanii dozvědět víc, dejte mi vědět do komentářů ;)