Despair (Korekce)

51. Část

„Louisi!" zakřičel Robertův hlas a já sebou trhla. Co po něm zrovna teď potřebuje? Když jsem našla Louise nebo spíše on mě, tak jsme potom v té posteli usnuli a před chvíli jsem se probudila, sedla si na židli a koukala na Louise, jak spokojeně oddechuje, ale asi je tady hodně na zmínku, když ho nenechají ani v klidu vyspat. Venku už panovala tma a já chvilku koukala z okna a sledovala měsíc, jako by mi měl něco říct.

Jako by to byl můj spojenec mého těla a mé duše. Dveře se rozrazily a mezi nimi stál udýchaný Robert. Vstoupil dovnitř a zavřel je za sebou. Já se zamračila a překřížila si naštvaně ruce na prsou. „Musíš tak řvát? On spí," zašeptala jsem směrem k Robertovi a on se podíval na postel, kde ležel Louis, který se párkrát zavrtěl a pak dál spokojeně spal. „Promiň no, ale je tady malý problém," řekl a ukázal prstem na Louise. Nakrčila jsem obočí, postavila se ze židle a vydala se směrem k Robertovi. Kousek od něho zastavila, a když to nejméně čekal, tak jsem ho chytla za lem trika a trochu s ním zatřepala.

„Co zas?" vyštěkla jsem a pustila ho. „Co to do tebe vjelo?" okřikl mě a napravil si triko, které jsem mu pomuchlala. „Co to do mě vjelo? Zase nastal nějaký problém a nech to tričko být, vypadáš jako nějaká zasraná fiflenka," odsekla jsem a probodla ho pohledem. „Kazí tě, Bodie. Nehorázně moc, ale to až později, teď k věci," řekl a poškrábal se na levé ruce. „Jsem zvědavá, co z tebe vyleze," pronesla jsem se sarkasmem v hlase a doufala, že až tak strašné to nebude.

„Ono je to vlastně pro všechny novinka, až na matku od Louise a Marcolna. Všude, po celé vesnici se rozneslo, že se má Louis ženit," řekl Robert. Kdybych měla krev, řekla bych, že by všechna ve mně ztuhla. Zarazila jsem se a z plných plic zařvala: „Cože?!" Louis sebou škubnul a prudce otevřel oči. „Jak- jak je to možné? On se ženit nebude, prostě nebude!" křičela jsem na celé kolo, takže není divu, že se Louis vzbudil a zíral na mě, jako bych byla z psychiatrického ústavu. „Stalo se něco? Proč tak křičíš, Bo," pronesl Louis, vstal z postele a zamířil rovnou ke mně. Já však o krok ustoupila a s hrůzostrašným výrazem jsem se na něho podívala. Byla jsem v nehorázném šoku a chtělo se mi křičet, jak nejvíc to jenom jde.

„Cos jí udělal?" vyjel po Robertovi a zatnul ruce v pěst. „Já nic, jenom jsem jí řekl tu novinku, co tady koluje," odvětil s přímým pokrčením ramen. „Jakou novinku?" zeptal se a nechápavě se díval z jednoho na druhého. „Že se budeš ženit." Louis zareagoval asi stejně, jako já. Nejdříve ztuhnul a následně se otočil na mě.

„Nebudu se kurva s nikým ženit," zahučel a podešel ke mně. Já udělala další krok dozadu a nejistě se na něho podívala. Na sucho jsem polknula. „Kdo to říkal?" zeptal se Roberta a ten se zlostně usmál. „Nejdříve mi to Marcoln nechtěl říct, ale nakonec jsem to z něho vytáhl. Má dceru Jasmine, která sem ještě dneska pozdě v noci dojede. Je zvědavá na Louise. Marcoln se domluvil s Morelayou, že ty dva zasnoubí," řekl a přitom se začal culit, jako největší pitomec. „Já, kurva co? Bez mého svolení si domluví takovou sračku? No, tak to teda ne," zaburácel Louis a já moc dobře věděla, co má v plánu udělat.

Ještě než stihli jakkoliv oba dva zareagovat, rozběhla jsem se, otevřela prudce dveře a vyběhla na chodbu. Naštvaně jsem se kolem sebe podívala. Nejde snad ani popsat to, jak nesmírně naštvaná jsem. Vydala jsem se vstříc chodbou, kde jsem na konci ní sešla o jedno patro níže a zamířila si do kanceláře od toho tupce, co si říká velitel nebo idiot vyššího postavení. Doslova jsem rozrazila ty dveře a napochodovala si to k jeho stolu, u kterého seděl a něco si spokojeně četl. „Čekal jsem, že se to k tobě donese a ty sem napochoduješ v plném proudu," řekl a zasmál se. Zvedl na mě hlavu a já se zamračila.