Elvenor

~♡~

Bloumám zahradami jakéhosi panství, přišla jsem na pozvání od místní paní abych jí dělala vychovatelku pro potomstvo, její dceru Rin.
Ovšem ta je teď na výchově u svojí Tety a tak tu ještě měsíc mám než se vrátí a tak se toulám okolím a podzámčím, v zahradách jsou nádherné záhony lilií, růží a keře šeříku, tu a tam je nějaký altán. Nádhera i přes to mi však chybí moje vesnice a les ve kterém jsem jako malá strávila většinu svých dní, na útěku od macechy.

Přibližně pátý den se rozhodnu doprovodit kuchtíka na trh a porozhlédnout se dál než jen do příbytku místního lovčího.
Možná tam najdu překupníka s knihami.

Na trhu je živo, všude samí lidé, tu stánek s kořením,tam s jablky či s medem nebo látkou, zvlášť mě zaujme Kovářova nedaleko stojící dílna ze které se line zvuk opakovaných úderů.
Na tváři mi hraje úsměv když si vzpomenu na onoho milého kováře u kterého jsem ve starších letech dělala děvečku a vydám se tím směrem, zvědavá.
Vrata jsou pootevřená a tak bez problémů vklouznu dovnitř, brada mi spadne, kovář je mladý a poměrně spocený takže jeho šat perfektně obepíná svaly , které musím říct nejsou nějak nezřetelné. Když se vzpamatuju ze šoku tak si začnu všímat okolí, na stole leží válečnická dvousečná sekera a na zdi visí meče různých druhů a velikostí, nedaleko kovadliny stojí o zeď opřená kopí. Moment, je přibližně moc ticho. A do hajzlu.

"Přejete si? " Kovář mě jemně nedůvěřivě pozoruje, ty oči, ty jeho modře ledové oči. Chvíli stojím a přemlouvám svoje kolena aby mě i nadále držely nad zemí.
"Já, uhm- jsem tu nová, rozhlížím se po okolí, omlouvám se jestli jsem vás vyrušila" zastřesu hlavou jako bych se snažila vytřást všechny myšlenky
"Zámecká paní mě vzala do služby" usměju se jemně a radši si upravím cop abych nevypadala moc špatně

"Je to poznat, že jsi z vyšší společnosti" ušklíbne se a jeho oči pořád skenují mojí postavu
"Šaty ze sukna spíš než ze lnu a mluvíš jako kniha i přes to že bys číst neměla"
Zrudnu, jak to může vědět?
"Ale i přesto si ze mě nervózní" pokračuje ve svém věštění a já sklopím pohled, nadále cítím jeho uhrančivý pohled na svém obličeji, mezi prsty drtím látku sukně a hypnotizuju udusanou hlínu podlahy.
Zvednu pohled a potkám ten jeho, do tváří se mi nahrne krev.
" Sbohem" zamumlám a zmizím, ještě si stihnu všimnout jeho pobaveného úšklebku. Do pár minut se vrátím ke kuchtíkovi a to už se z kovárny zase ozývají údery, kůže mi mravenčí a tváře mají barvu oněch růží z panské zahrady.

Ještě ten večer ve svojí komnatě ho nemůžu dostat z hlavy , rozplétám svůj copán a pozoruji se v zrcadle, kdykoliv mi vytane v myšlenkách jeho pobavený úškleb tváře mi zrůžoví.
Štve mě to.

Vlasy rozčesané , v lehké noční košili, lněné ty rarachu co si říkáš kovář, zamknu dveře do své komnaty a zavřu okno, předtím se opřu o římsu a zírám do šera, podvědomě hledám kovárnu, po těle mě příjemně zamrazí když ji najdu a na zlomek vteřiny zatoužím se tam vydat, oděná v noční košili a nechat toho zpropadeného kováře jí že mě sundat.
Rychle se z momentálního poblouznění proberu a zastřesu hlavou, zhasnu svíci a lehnu si , v hlavě stále přetrvává myšlenka na kováře a tělo mi mravenčí.

Znovu a znovu usínám s myšlenkou na kováře, užírá mě zevnitř a nic nemůže ukojit tu nutkavou potřebu.

Znovu bloumám zahradami, tentokrát trhám sněhobílé lilie do kytice, jsem zrovna u blízkého altánu když si ho všimnu, nese výzbroj branou dovnitř. Schovám se za altán a modlím se k Bohu o odpuštění za moje hříchy aby si mě nevšiml, ovšem donést tu kytici musím a tak když si myslím že už odešel vplížím se zpět do zámku a odnesu kytici do vázy v konferenční místností, doslova snad jenom proto abych narazila do svalnaté kovářovy hrudi. Podívám se na něj a zrudnu.