Bráchovo spolubydlící (Alhaitham x fem reader)

1. kapitola - dopis

Yuri POV:
V Inazumě byl konečně klid. Poté co skončily všelijaké problémy kolem Raiden Shogun, tak v Inazumě zavládlo příměří a rovnováha. Konečně jsem i já měla volnost, kterou jsem nutně potřebovala po všech těch bojích, kterými jsem si v posledních dnech musela projít. Boj za Shoguna po boku Kujou Sary jsem si opravdu užila, ale už byl správný čas na pauzu. Byly stanoveny mírové dohody se všemi ostrovy Inazumi, Inazuma byla zbavena izolace, Raiden Ei se vrátila a nahradila loutku Raiden Shogun. Vše se začalo vracet do normálu, ale můj život přestal dávat smyl. Jelikož jsem byla bojovnice a boje skončily, moje povolání přestalo dávat smysl a já pro Inazumu přestala být užitečná.

Ležela jsem doma na gauči a přemýšlela co dál. Inazuma už není blokovaná, takže bych mohla někam vycestovat. Ale kam? Od doby co jsem se přestěhovala ze Sumeru, tak jsem byla jen v Inazumě. Je tu tolik možností kam jít. Lákavý byl Mondstadt, Liyue, Fontaine, ale i Sumeru. Uvidím a časem se rozhodnu a co zaměstnání? Bojovnice pro Inazumu už nemá moc smysl, ale nevím, co bych mohla dělat jiného. No nic, teď se tím nebudu zatěžovat, radši se půjdu projít Inazumou a provětrám si hlavu. Zvedla jsem se z gauče a zamířila ke skříni s oblečením. Můj pohled sjel na bojovou výzbroj, kterou jsem hrdě nesla v každém boji. Teď už mi byla k ničemu, ale zbavovat jsem se jí nechtěla. Zbroj jsem nechala ležet na svém místě a radši si oblékla černý top a volné černo-fialové tepláky. Následně jsem zamířila ke kuchyňskému stolu, kde ležela moje electro vize. Vizi jsem si připevnila na obvyklé místo a vyrazila do ulic Inazumi. Své kopí jsem už nechtěla ani vidět, tak jsem ho nechala doma a věřila jsem, že kdyby došlo na nejhorší, tak bych se dokázala ubránit hrubou silou, které jsem taky neměla málo.

V Inazuma City vládla veselá atmosféra, kterou jsem dlouho nezažila a musím se přiznat, že mě ti všichni usmívající se lidé tou svojí radostí celkem nakazily. Návštěva Sary bylo něco, co jsem uznala za vhodné rozhodnutí, protože od toho mírového paktu jsem ji neviděla. Cesta ke kempu Kujou utekla rychle. Ve dveřích do pevnosti nikdo nestál, takže jsem vstoupila dovnitř. Prošla jsem prázdným tréninkovým prostorem, který mi připomněl všechny ty hodiny tvrdého tréninku. Z mého přemýšlení mě nevytrhly ani kroky blížící se ke mně. Přítomnost jiné osoby jsem zaznamenala až v ten moment, když mi někdo poklepal na rameno. „Zdravím, mohu nějak pomoct?" zeptal se mě nějaký fucking vysoký voják, kterého jsem nikdy předtím neviděla. „Ahoj, no vlastně ano, nevíš kde bych našla Kujou Saru? Víš já jsem Yuri, před několika týdny jsem bojovala po jejím boku," vysvětlila jsem. „Takže vy jste Yuri Nakamura. Sara o vás dost mluvila, doufal jsem, že vás někdy uvidím osobně," zasmál se, „ale abych odpověděl na otázku, Sara tu není. Před asi hodinou někam odešla a nikomu neřekla kam, ale říká se, že si oblíbila generála Watatsumi ostrovu." Poslední část skoro zašeptal, ale moc dobře jsem ho slyšela. Také jsem tuhle informaci zaslechla od jiných bojovníků. Známý tengu Inazumy Kujou Sara a generálka obrovského ostrovu Watatsumi Sangonomiya Kokomi se po mírovém paktu i nadále vídají a nikomu o tom neříkají. Tato zpráva proletěla Inazumou a nikdo neví, kde je pravda. „Dobře, děkuji za info. Tak až se vrátí, tak ji ode mě prosím pozdravuj," řekla jsem a voják přikývl, „samozřejmě, přeji příjemný zbytek dne." Rozloučili jsme se a já nevěděla co teď. Sara tu není, trénovat se mi nechce a nechci být sama. Hmmm. Ještě bych mohla zkusit zajít za Guji Yae. Dlouho jsem se s ní neviděla a asi by ocenila mojí přítomnost, když každý den tráví prací v Narukami Shrinu. Okay to zní jako plán. Nooo, i když vyjít ten krpál se mi dvakrát nechtělo, ale co už, aspoň nějak zabiju čas. Pár hlubokých nádechů a vzhůru do kopce. Finálně jsem se vyškrábala na horu, na které se nachází Narukami Shrine a mé kroky zamířily rovnou ke kanceláři Guji. Trojité zaklepání na dveře a ozval se známí hlas: „Vstupte." Otevřela jsem dveře a již ve dveřích jsem si všimla úsměvu, který tančil na rtech kitsune. „Bojovnice z Inazumi Yuri Nakamura, čímpak vděčím za tvůj příchod?" zeptala se škádlivě. Ušklíbla jsem se, zavřela dveře a sedla si na židli naproti Guji. „Ále, jenom jsem neměla nic lepšího na práci než navštívit svojí oblíbenou autorku," zasmála jsem se. „Bez ohlášení mi sem jen tak vlezeš, nejsi tady ani minutu a už jsi drzá, to se ti podobá," povzdechla si falešně Yae. Tahle její povaha je něco, co mě někdy dokáže vytočit, ale na druhou stranu díky téhle povaze je tou skvělou Guji kterou je. „Každopádně, děkuji ti za přítomnost. Pracovnice mají samy dost práce, takže si nemám s kým povídat a i když mě navštívíš vždy jen na chvilku, tak jsem moc ráda, že si na mě vzpomeneš." Vzhlédla jsem od stolu na Guji, která byla nějak až moc milá. Její oči doslova zářily a vypadala šťastnější než obvykle. „Co že jsi tak veselá?" zkusila jsem se zeptat, i když jsem asi znala odpověď. „No to víš, když se vrátila Ei...500 let jsme se neviděly. Zatím má dost práce dát Inazumu do latě, ale pak ji budu mít jen pro sebe," chápala jsem její radost, já bohužel nemám nikoho na koho bych se mohla takto těšit. Samozřejmě mám super bráchu na kterého se těším, ale to je rodina. Z přátel u nikoho nejsem na prvním místě. Yae má zpátky Ei, Sara má teď Kokomi a Kuki má 24/7 na krku Itta, kterého musí hlídat. Yae si musela všimnout změny mé veselé nálady na náladu smutnou a zamyšlenou. „Promiň, nechtěla jsem tě rozhodit, vím, že to nemáš nejlehčí, ale věř mi, až se vrátíš do Sumeru, tak tam někoho pro koho budeš nejdůležitějším člověkem najdeš," usmála se a začala něco hledat v šuplíku. Má pravdu, určitě v Sumeru...počkat, jak ví o mám plánu cestovat někam pryč? „Jak -"chtěla jsem se zeptat, ale Miko mě zarazila. „Tvůj bráška poslal vránu s dopisem pro tebe. Samozřejmě jsem ho nečetla, ale tipuji, že se dozvěděl o zrušení izolace Inazumi a chce tě opět po těch letech vidět," vysvětlila zatímco mi podávala dopis s mým jménem. „Děkuji," vypadlo ze mě. Otevřela jsem obálku a vytáhla papír. Upřímně bráchovo rukopis mi docela chyběl. Má velice specifické písmo, které mi automaticky připomnělo starý domov. Hned poté co jsem se přestalo zaobírat tím jak můj bratr píše, tak jsem se podívala co píše.