Kdysi dávno se v jednom kraji začalo povídat o hořícím myslivci. Byl to prý vysoký muž a v noci se zjevoval v plamenech. Pověst se dostala až k Závišovi z Falkštejna. Záviš, zvědaví a mladý se do toho kraje vydal. Zastavil se v hostinci kde se dozvěděl o nemoci Kněžny Eleonory a tajemném pramenu zvaný Samaritánka který by ji mohl uzdravit. Kněžna prý byla laskavá k podaným a velice krásná proto byly všichni velice smutni z její nemoci. Záviš se rozhodl najít pramen a Eleonoru uzdravit. Tak se vydal cestou necestou. Ptal se přespával kde se dalo, u dobrých lidí nebo jen v lese pod pláštěm. Jednou přespával na velice zvláštním místě, stromy v kruhu všude mech. Jen jeden malý výběžek kamenů uprostřed mýtiny. Nastala půlnoc. Záviš spal. Avšak né dlouho. Probudilo ho zurčení vody.Záviš se podivil, copak je tu někde potok?! Vždyť široko daleko žádná voda není!To musí být Samaritánka ! Rozhlédl se okolo sebe a uviděl jak ze skalky, dříve opuštěné vytéká pramen čisté VODY. Záviš nemeškal a nabral si plný vak vody.Na druhý den se probudil do slunečného rána. Utíkal co nejrychleji na zámek za kněžnou Eleonorou jakmile se k ní dostal nalil do číše vodu ze svého vaku a přiložil kněžně číši ke rtům kněžna se napila. A jakoby hned ožila do tváří se jí vrátila zdravá barva a děkovala zachránci. Záviš směl na zámku zůstat jako vážený host.Té noci měla kněžna sen! Zdálo se jí o místě kde zabijí jejího blízkého a kde záhy postaví zámek. Ještě téže noci byl Záviš zabit kněžninými rádci. Ti aby zakryli svůj čin začali hned na to stavět na tom místě zámek a protože je pod ním v hluboké jámě pohřben Záviš z Falkštejna hrad pojmenovaly HLUBOKÁ .Dlouho se na zámku nezabydleli kněžna si domyslela co rádci provedli a dala je zavřít do hladomorny. Na prameni vystavěla studni. A všechny léčila kouzelnou
