Nejprve to vypadalo, jako by z tornáda padali lidé, ale když se to začalo pohybovat jakýmkoli směrem to chtělo, uvědomil jsem si, že stal opravdu velký malér.
...
„Lidi! I hned musíme od sud vypadnout!" Vykřikl jsem. Rychle jsem přeběhl místnost ke stolu a vzal do ruky vyvolávací desku. Tu jsem následně vložil do batohu.
Vypnul jsem televizi a teprve, když se ostatní uráčili vstát, mohl jsem s nimi konečně vypadnout.
*Z pohledu Williama*
Vyběhli jsme ven. Vlastně, ani nevím, proč jsme za ním běželi k té jeho malý dřevěný stodole. Zastavil nás venku, ať tam počkáme. Tak jsme tam čekali.
Vyšel ven a s sebou táhl motorku. Ten kluk mě nepřestává udivovat. Nechal jí venku a s Lukem se vrátil dovnitř. Slyšel jsem, jak se vevnitř nastartoval motor a následně vyjela ven čtyřkolka. Řídil jí Luke. Ze stodoly vyběhl Arthur a podal všem přilby. Sám si jednu nasadil na hlavu.
„Takže lidi. Ty.." ukázal na Luka. „Jack a Alice pojedete na čtyřkolce. Williame, ty tu máš svojí motorku. Jo a pojede s tebou Mia. Já a Elis pojedeme na téhle motorce." Ukázal na svojí černou motorku. „Pojedete pořád za mnou. Držte se co nejblíž. Nějaké otázky?" Nikdo nic neříkal, tak všichni nasedli a já s Miou běžel na ulici pro motorku.
•●•●•●•
Jeli jsme v lese po zvířaty vyšlapané cestě. Jinudy se jet nedalo. Všechny silnice byly plné aut, jak se lidi snažili ujet z města před tím tornádem. Jistě ti říkáte, jak může jet čtyřkolka v lese po cestě, kterou vyšlapala zvěř. Popravdě, sám netuším, jak Arthur mohl vybrat takovou cestu, ale tak musíme mu věřit. Nic jiného nám totiž nezbývá.
Vyjeli jsme z lesa na mýtinu a uprostřed ní jsme zastavili. Arthur vytáhl z kapsy mobil a něco v něm chvíli zkoumal, pak ho vložil zase zpět a jeli jsme za ním dál.
•●•●•●•
„Sakra!" slyšel jsem, jak za mnou zaklela Mia. „Děje se něco?" zeptám se jí a dál se snažím dávat pozor, kam jedu. „Jo." ohlédnu se na ní, ale hned se zase dívám dopředu. „Co se děje?" zeptám se a doufám, že to bude jen nějaká maličkost. „Něco nás sleduje. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký pták, ale je to moc veliký na ptáka." říká. „Jak to vypadá?" čekám asi půl minuty, než odpoví. „No... vypadá to jako pták bez peří... Je to divný... a černý. Bude to asi to, co vylétávalo z toho tornáda, nebo aspoň to tak vypadá..." Zrychlil jsem tak, abych dohnal Arthura.
„Arthure!" zakřičím na něj, když jedu vedle něj. „Co?!" Krátce se na mě podívá. „Něco nás sleduje!" Podívá se dozadu, aby se podíval, co to je. Podívá se zpátky na mě a přikývne. „Držte se hodně blízko u mě! Za chvíli tam jsme!" křikne a ještě svou jízdu zrychlí. Rychle se k jeho jízdě přizpůsobím.
Náhle jsme vjeli na štěrkovou cestu. Arthur zabočil doleva a jel dál po cestě. Následovali jsme ho a doufali, že už brzy budeme v úkrytu, protože ta příšera nás stále sledovala a řekl bych, že vzdálenost mezi námi se zmenšila.
•●•●•●•
Zastavili jsme před malou chatkou hluboko v lese. Rychle jsme seskočili a běželi se schovat dovnitř. Ta příšera se každou sekundu přiblížila o 2 metry, což v naší situaci, kdy od nás byla 40 metrů, moc dobře nevypadalo. Byli jsme od chatky asi deset metrů, to znamená, že máme jen přibližně 20 sekund na to, abychom se před ní schovali.
Běželi jsme, jak jen to náš trochu opilecký stav dovolil. Divím se, že jsme se nevybourali, když jsme sem jeli. Přiběhli jsme ke dveřím, které ovšem byly zamčený. Skvělý. Nic lepšího se nám teď stát nemohlo...
Arthur z batohu vytáhl svazek klíčů. Začal se v nich prohrabovat. „Arthure? Měl by sis pospíšit.." říkala roztřeseným hlasem Elis a pozorovala rychle se blížící příšeru.
************
Ahoj :)
Ano, konečně jsem tuhle knížku definitivně přejmenovala :D
Tak lidi, jak jste si užili poslední den školy? :3 Já teda končila už v pátek :3 :'D
Doufám, že se vám tahle kapitola líbila :) ;)
Děkuju za vote a komentáře... vždy mě potěší :)))
A kdo z vás byl v sobotu na Utuberingu? :3 Já jo :3
Užijte si prázdniny! :))
