Jeho vlastní volba [Snarry] ×

1. Dokonalý večer

Vítám vás u své nové povídky. Je to už pět let, co jsem naposledy napsala něco na tuto tématiku, a tak dnešní kapitolu začínám opravdu zlehka :) I tak doufám, že si snad povídka pár svých čtenářů přece jen najde :)

Jindy zelenavou, kopcovitou noční krajinou se proháněly chladné vločky líně dopadající na zmrzlou zem. Bylo to již asi čtrnáct dní, co v této oblasti začalo hustě sněžit. Sněhová nadílka po dvou týdnech hustě pokrývala již každičký centimetr. Spadané barevné listí z podzimu již tak nebylo vůbec vidět, jen na větvích stromů se dal čas od času najít poslední, již téměř seschlý přeživší lístek. I ten to měl však kvůli náporu silného větru spočítané a netrvalo dlouho, než se jeho řapík oddělil od větve a pomalu, ale jistě se snesl do chladné peřiny, kde ho po čase překryla nová vrstva sněhu.

Uprostřed onoho bílého pekla stál obrovský monumentální hrad, střechy a nádvoří měl, ostatně stejně jako všechno ostatní, pokryté nánosem bílé pokrývky. Pouze teplé oranžové světlo z mnoha krbů zářící skrze okna pokrytá úchvatnými vzory jinovatky dávaly světu jasné znamení, že zdejší oblast není zcela pustá a rozhodně ani mrtvá. Uvnitř hradu to jen vířilo životem a to i přes fakt, že bylo již poměrně pozdě večer a jeho obyvatelé měli už dávno spát, aby načerpali co nejvíce energie na další školní den plný všech možných, těch nejzajímavějších informací, které byly naprosté většině lidí na celém světě kvůli jejich omezenosti skryty za závojem čiré nevědomosti. Obyvatelé bradavického hradu bohužel byli přesně v tom věku, kdy si z pravidel a nařízení zdejších autorit takřka nic nedělali, a tak se nebylo čemu divit, když i po desáté hodině některé prostory vířily bujarým veselým.

Jinak tomu nebylo ani ve společenské místnosti Nebelvírské věže. Mladší studenti, nejspíše jako jediní, již dávno spali ve svém pokoji poklidným spánkem, avšak valná většina z nich byla pohodlně usazená v křesle poblíž příjemně hřejivého krbu, v němž každou chvíli pod náporem neúprosného žáru zapraskala dřevěná polínka. Někteří z nich seděli na zemi kolem s teplým polštářem pod zadkem, zabráni do nějaké zajímavé knihy, kouzelnických šachů, či (a tato varianta u přátelských Nebelvírů samozřejmě převažovala nad všemi ostatními) do hovoru se svými přáteli. Jak by taky ne? Do začátku vánočních prázdnin zbýval už jen jeden jediný den. Jeden jediný den je dělil od toho, aby na důkaz dočasné svobody a volnosti vyhodili učebnice do vzduchu a vrátili se na svátky ke svým rodinám, do teplých vřelých náručí otců, matek a případných sourozenců.

Tedy, ne úplně všichni...

"V Doupěti," pokrčil rameny černovlasý šestnáctiletý mladík v odpovědi na otázku své nejlepší přítelkyně, kde letos bude trávit Vánoce, a pohodlně se opřel o bok křesla, v němž zrovna seděl jeho spolužák Seamus a o něčem zrovna velice živě debatoval s Deanem Thomasem. 

Jen podle těch pár útržků, co se k němu dostaly, hádal, že se zrovna bavili o nějaké dívce z Mrzimoru. Jelikož jemu něžné pohlaví nic moc neříkalo, velice brzy je přestal poslouchat a zaměřil se znovu na svou kamarádku. 

Ta seděla v oprýskaném červeném křesle naproti němu, v rukou držela nějakou učebnici, kterou nepoznával, ale byl si zcela jistý, že ji hnědovláska má již minimálně pětkrát přečtenou, a dívala se na něj zpoza hustých řas oříškově hnědýma očima. O nohy se jí opíral vysoký zrzavý mladík s pihami na nose a na obličeji a i přesto, že se na sobě snažil nedat vůbec nic znát, byl z té blízkosti očividně značně nervózní. Ti dva spolu sice ještě oficiálně nechodili, avšak tmavovlasý moc dobře věděl, že to nebude trvat dlouho a dají se dohromady. Jeho dva nejlepší přátele to k sobě táhlo už spoustu let, byla to tedy jen otázka času.

"Víš, že můžeš jet kdykoliv i k nám domů, že ano, Harry?" optala se a jemně se na něj zpoza knihy pousmála. Ronova záda jí příjemně hřála na holeních, až měla chuť jen zavřít oči a užívat si vzájemnou blízkost, ale nahlas vůbec nic neřekla. "Vím, že jsi u Weasleyových jako doma, ale rodiče by potěšilo, kdybys chtěl strávit svátky i s námi."

Harry se nad jejími slovy vřele usmál. U Weasleyových nebyl jako doma. On tam byl doma. Starost jeho kamarádky mu i tak v nitru vyvolala hřejivé pocity. Jen díky těm dvěma dokázal alespoň na chvíli předstírat, že je všechno naprosto v pořádku a na obzoru se nestahují vůbec žádná mračna. Jakmile mu myšlenky na moment ujely ke všem těm hrůzám z jeho dosavadního života, prsty se štípnul do stehna a silně zatnul zuby. Nebude o tom přemýšlet. Nebude přemýšlet o tom, že za půl roku mu bude sedmnáct, ochranné kouzlo jeho matky přestane fungovat a on bude muset porazit Pána zla, s nímž se momentálně nemohl měřit ani z poloviny. Nebude přemýšlet o tom, že absolutně nemá šanci to přežít. A když to vzal kolem a okolo, raději se rozhodl, že nebude přemýšlet vůbec o ničem, nebo mu z toho brzy přeskočí.

"Proč nevezmeš tvoje rodiče k nám?" vytrhnul ho z přemýšlení hlas jeho nejlepšího přítele, "Mamka by určitě byla ráda, kdyby se konečně pořádně poznali."

Harry Potter zvedl zrak, který do té doby, aniž by si toho vůbec všiml, upínal do chlupatého koberce na zemi a spatřil Rona, jak se otáčí na Hermionu a hledí na ní se směsicí všech možných emocí v jasně modrých očích. 

Premiantka nad jeho slovy však jen lehce zčervenala a uhnula pohledem. "Nemyslím si, že by to byl dobrý nápad, Rone," řekla nakonec po pár vteřinách přemýšlení.

"Proč ne?" zamrkal mladý muž, lehce se od ní poposunul a nechápavě se na ni zadíval. To se... to se snad za jeho rodinu styděla, nebo co?

Hermiona si moc dobře všimla jeho rozpoložení a jen si zhluboka povzdechla a s vřelým úsměvem se na něj podívala. "Pochop Rone, pro naše je tohle všechno ještě hrozně nové. Byla bych ráda, kdybychom mohli trávit Vánoce všichni pospolu, ale mám trochu strach, aby to moje rodiče trochu moc nevyděsilo. Váš dům je plný tajemných věcí a kouzel, na které nejsou zvyklí. A to ani nemluvím o těch vašich trpaslících. Určitě by nebyli ve své kůži a já bych byla nerada, aby pak došlo k nějakým nedorozuměním... Byla bych radši, aby jejich náhled do kouzelnického světa pokračoval spíše pozvolna."

Harry se nad jejími slovy pobaveně usmál. "Ale léčba šokem taky zabírá, Hermiono," řekl jen a dívka po něm mrskla naštvaným pohledem.

Toho si ale Ron nevšiml, několikrát nad jejími slovy zamrkal a nakonec si jen sám pro sebe začal souhlasně přikyvovat, že to, co říká, vlastně dává smysl.

"Máš pravdu. Ti trpaslíci jsou v zimě ještě víc nerudnější než jindy a je to s nimi k nevydržení. Půda je navíc pěkně zmrzlá, odtrpaslíkovávání je pak mnohem těžší. A nikomu se do toho nechce," zamručel nakonec, než se znovu přesunul na původní místo a opřel se jí o holeně.

Hermiona se nad svým drobným vítězstvím šťastně usmála a Harry jen nechápavě nakrčil obočí. Jak to tak vypadalo, jeho přítelkyně měla strach, že by se jejich rodiče měli blíže seznámit. Ale proč? Weasleyovi byli skvělí. On sám by je okamžitě bral všema deseti, kdyby mu tady a teď řekli, že ho chtějí adoptovat. Jedině... jedině, že by za jejím strachem bylo něco dalšího... možná... možná se jen bála toho, že Ron bude chtít být příliš staromódní a vyjeví své city nejdřív před jejími rodiči, než před ní? Tradice kouzelnických rodin ctil Ron jako kdyby na tom záležel jeho život, až se tomu oba dva s Hermionou čas od času podivovali.

"A stejně po pár dnech přijedu jako vždycky," pokrčila nakonec rameny, "nebojte. Dřív, než se nadějete, budete mě mít zpátky a rozčilovat se, ať vás nepeskuju s domácími úkoly."

V ten moment oba mladíci zbledli, ale po několika vteřinách se všichni tři společně rozesmáli. Harry měl pocit, že nemůže být šťastnější. Neuvěřitelně se na Vánoce do Doupěte těšil, navíc, když se letos měli připojit Sirius s Remusem, a nedokázal si představit, že by mu je něco mohlo pokazit. 

O tom, jak šeredně se ve svém odhadu spletl, se přesvědčil hned následující den.