Děti Mordoru (Little fears)

Větvík

Nejistě se postavili. S neurčitou nervozitou pohlédli po sobě. Jako čekat polonazí s celou třídou na kontrolu u doktora. Kdy prostě nemáte na výběr, dospělí se vás neptají a jen to přikážou. Je jim jedno jak se cítíte, zda se stydíte. A děti se s tím pak musí jen nějak srovnat. Jen tam pak stojí a jsou zmatené tím, jak vlastně reagovat. Jak budou přijati. Jak přijímat ostatní? Nakolik se to tím změní mezi nimi hierarchie. Budou ještě i po tomto stejní?

Havran vzal nejistě za kliku a otevřel dveře do sklepa.
"Pojďme!" navrhnul do všeobecných rozpaků.
Kavka vyždímala špinavé tričko, které sem přitáhla a oblékla se. Bylo studené a hned se na ni nalepilo.
"Kurva," zaklela nad tím chladem a přikývla. Byla jim zima a jsou už jen kousek před východem. Je na čase to celé ukončit.
Po schodech sešli do tmy, kde narazili do těch před sebou. S omluvou rychle ustoupili zpět. Teď se báli navzajem i dotknout, i když jinak se v přátelském duchu pošťuchovali a hráli si zcela bez rozpaků. Budou ještě někdy takoví?
Museli počkat několik desítek dlouhých vteřin, až se jim zrak přizpůsobí tmě.
"Co to tu je!" popošel Havran dál sklepem a hmatat před sebou. "Je to tu celé zarostlé! Zadní část sklepa je neprostupná kořeny a šlahouny!" vysvětloval těm za sebou. Co vnímal spíše rukama než zrakem.
"Větvíku?" zavolal Vrabčák.
"Koště!" přidala se Kavka.
V mistnosti zasustili větve jak se hoch vysoukal ze stěny.
"Vratili jste se! Opravdu jste se vratili! To je dobře! Já už se na vás nezlobím. Jsme přece přátelé!" usmál se.
"Chceme jít pryč! Proč je cesta ven zarostlá?" optal se Havran.
"Je to tam nebezpečné!" vysvětlil varovně.
"Ale my už mame klíč! Otevři to, prosím!" požádal Vrabčák.
"Chceme už pryč odsud!" přikývla Kavka.
"Mate klíč! Můžete jít pryč," přistoupil ke stěně z kořenů a dotkl se ji.

Liška ucítila lehký dotek a shlédla k noze. Natahoval se tam jeden ze šlahounků a lapal po klíči, který držela.  Snažil se jej omotat.
Nechápavě ho zvedla.
"Co je?" ucukla. "Proč mi chceš vzít klíč, Větvíku?" ustoupila ke schodům, dál od něj!
"Klíč!" přikývl. "Můj klíč! Teď už to nemusím hrát! Ten klíč patří mně! To já vám otevřel bránu sem! Aby jste mi přinesli můj klíč!!!!" zavrčel vztekle a celý narostl ostrými hroty větví! Zvětšil se. Teď byl strašidlo. "A teď mi ho dejte!" výhružně zavrčel!
"Nemusíme se hádat! Můžeš jít přece s námi!"  navrhl Havran nechápavě.
"Ne!!! To je můj klíč! To mně ho měla sestra dát! Slíbila to! Vraťte mi můj klíč!!!"
"To je náš klíč! Nic ti nedáme, Koště!" odmítla Kavka.
"Tak si ho vezmu sám!" přikývl vztekle a znovu o kus narostl. "A vy tu zůstane na vždy! Jako jsem tu musel být ja!!!"
Narostl znovu o další kus trnitých šlahounů a ostrých hrotů větví!
"Já to prosekám!" otočila se Kavka k zátarasu a švihla po něm nožem. Kořeny byly pevné a těžká čepel se do nich jen zasekla. "Ale bude to chvíli trvat!" připustila, než udeřila znovu.

"Potřebujeme sůl!" přitiskla se Liška k Elis. "Kde je tu sůl?"
"V kuchyni! Myslím! Není to tak úplně můj dům! Spíš Ziny!" dodala na vysvětlenou.
"Sama se tam bojím! Pojď se mnou!" omluvila se Nina.
Dívka pochopila a vytáhla ji zpátky nahoru ze sklepa. Pryč od Vetvika, který se do nich každou chvílí pustí.
Prošly chodbou a opatrně nahlédly do kuchyně. Žádné strasidlo neviděly, tedy až na lednici, ale ta se tvářila zatím netečně.
Vklouzly tiše dovnitř. Elis strhla ze stolu obrus a zamotala se do něj, aby se cítila normálnější, zatímco Liška prohledala police.
"Sůl!" vypiskla nadšeně a nabrala si ji plnou hrst.
Věděla že ji tu najde. I když ji minule neviděla. Věřila tomu a doufala, že ji návštěva kuchyně pomůže. A že ji tentokrát najde, protože ji potřebují. Pomoc se vždy objeví, to byla její víra. Ať už v podobě pomocné ruky přátel, nebo v podobě sáčku soli v kuchyni.

"Nepustím vás! Je to můj klíč!" zuřil Větvík a oháněl se vztekle okolo sebe. Kluci se ho snažili udržet, zatím co Kavka sekala do zátarasu. Ale Vrabčák byl už ošklivé zraněn. Pobodán a poškrábání couvnul za ostatní.
A Větvík na ně neútočil jen šlahouny a hroty, šířil okolo spóry hub, které se chytali na kůži a prorůstaly skrze ní.
Nejhůře na tom byla Kavka. Která je ze sebe zuřivě strhávala a tím neměla dost času na sekání.
"Ať toho ten šmejd nechá!" byla vzteklá i zoufalá zároveň. Měla pocit, jako by si tím loupala ze sebe i kusy kůže. Svědilo to a pálilo! Rozpadá se! Bude zrůdou! Dalším Koštětem v tomto šíleném světě hrůz!
"Obrať si tričko na ruby!" křikla na ni Liška. "To ty houby oslabí!"
Kavka ze sebe strhla tričko a obrátila ho. Ale té chvilky nepozornosti využil Větvík a ze stěny vyrazily ostré hroty! Bolestí křičící Kavka pustila nůž.
Liška už na víc nečekala. Malá a nikým nevnímaná oběhla Vetvika a nasypala okolo něj kruh ze soli. Uzavřela jej do svého kouzla.

"Jsi ztracené dítě, ne strašidlo! Nechceme se s tebou rvát!" přesvědčoval jej dál Havran.
Uvnitř toho větvoví stale bylo dítě, unavené a již velmi dlouho ztracené dítě, které stale váhalo.
Jedna jeho část, ta vystrašená a opuštěná se chtěla pomstít za vsechny ty roky, které tu musel strávit. Uvěznit je tu, jako byl tu vězněn on sám. Jen on si zaslouží jít ven, oni ještě ne! Ještě nevědí co to znamená být ztraceným dítětem a bát se! Čím se zde platí.
Druhé, to slabší, ukryté uvnitř všech těch větví chtěli mít přátele. Chtělo sestru, která už umřela a rodinu, která už neexistovala. A domov, který už nebyl jeho. Tohle malé dítě, se vzdávalo, protože teď, tak blízko od toho, po čem tak dlouho toužilo, pochopilo, že se nemá kam vrátit.
"Jsme přátelé! A vezmeme tě ven! Pojď s námi!" nevzdával to Havran, i když byl jedním z posledních, kteři v něj ještě věřili. A pak Vrabčák, který krvácející přišel blíže a natáhl ruku mezi větve.
"Jsme přece přátelé!" uchopil za prsty to vystrašené děcko uvnitř. Chytil ho za ruku a sevřel. Byla tak studená. Ale držela se.
Zatáhl.
"Pojď s námi, prosím!" přitáhl jej pomalu k sobě. Ztracený hoch, který byl vice jak patnáct let uvězněn ve světě běsů, vyklouzl z křovin.
Pak se nevěřícně ohlédl po strašidlu, které zůstalo uvězněné v kruhu ze soli. Vztekle se převracelo a divoce šlehalo šlahouny. Jako divoke zvíře.
"Koupil jsem ho od Šeré vědmy! Abych přežil!" zašeptal vyděšeně. "Už jsem si ani nepamatoval, že to bylo nekdy jinak! Jaké to je být klukem!"
Zátaras ze šlahounů se rozpadl.
Liška obešla Kavku, která trhala cáry z trička, aby zastavila krvácení z nohy a přitom polohlasně nedávala tak sprostě, že Nina většinu těch výrazů ani neznala. Až na tom budou lépe, zeptá se jí. Teď bylo treba otevřít bránu pryč odsud.