Jeho vlastní volba [Snarry] ×

2. Co se pokazilo?

Druhý den probíhal jako obvykle. Ráno uteklo relativně bez problému, pauza na oběd byla celkem v pohodě a přeměňování s McGonagallovou bylo normální. Na hodině lektvarů pro pokročilé, kam se Harry dostal jen díky dobrému slovu profesora Brumbála, nebylo normálního sice vůbec nic, ale všichni byli na jeho mrazivý, nesnášenliví přístup, věčné urážky a nadržování Zmijozelu za těch šest let už tak zvyklí, že jim na tom nepřišlo vůbec nic divného. A to i přes nesmazatelný fakt, že byl Snape toho dne nesnesitelnější než obvykle.

Nikdo z nich absolutně netušil, co přesně mu přeletělo přes ten jeho obří čumák, ale Harry hádal, že za to mohli právě nadcházející svátky. Každý věděl, že ten černovlasý prevít neměl rodinu, ani příbuzné a neměl se tak ke komu vracet. Podle drbů, které se hradem šířily rychleji než kdejaké střevní potíže, trávil vánoční čas na hradě zavřený ve sklepení, kde dělal Merlin ví co. Člověk by řekl, že bude rád, až všichni studenti, které patrně nesnášel už jenom proto, že si v jeho přítomnosti dovolili dýchat, prostě vypadnou a bude mít poslední hodinu třeba i lepší náladu. On se do nich místo toho však opíral o to víc. Jako kdyby si blížící se prázdniny potřeboval vynahradit a všechno si pořádně předšikanovat, aby mu náhodou neklesla hladina cukru v krvi.

Jen nad tou myšlenkou se Harry pobaveně ušklíbl a už se nemohl dočkat, až si po hodině odchytne Rona a společně se tomu zasmějí. To, jakou udělal chybu, mu došlo až v následujících vteřinách.

"Něco k smíchu, Pottere?" ozvalo se kousek od něj ledovým hlasem.

Vteřinu na to chlapec ucítil na zátylku závan chladného vzduchu, který profesora vždy z nějakého záhadného důvodu doprovázel, a zcela automaticky se lehce otřásl. Harry silně zatnul čelist a vzdorovitě zvednul hlavu, aby se o vteřinu později zadíval do temných očí mistra lektvarů, jenž si jej prohlížel s neskrývaným hněvem.

"Ne, profesore," odsekl jen a měl co dělat, aby slovo "profesor" nevyřkl s podtónem pohrdání v hlase.

Jasně. Ten chlap ho už mnohokrát zachránil. Obětoval svůj život, aby ochránil fracka, jehož nesnášel, aby měl kouzelnický a vlastně úplně celý svět ještě nějakou naději na přežití. Měl by mu za to být vděčný. A možná, že někde v hloubi duše i byl, ale vztek, který cítil pokaždé, když se jeden druhému dívali do očí, ho naprosto dokonale přebil. Harry si nemohl pomoct. Snape ho trestal za každý malý přešlap, který udělal a snažil se ho přivést k šílenství. A on na to nemohl reagovat jinak, než dělat těch přešlapů stále víc a víc, jen aby ho tím ještě víc vytočil. Byl to začarovaný kruh, z něhož ani jeden kvůli své povaze neměl šanci se vymanit. Na druhou stranu, představa, že by tento jejich malý, letitý rituál zmizel, byla silně znepokojující. Harry neměl rád změny. A pokud tu byla alespoň jediná věc, která se za posledních pár měsíců, či let nezměnila, byl to právě jeho vztah se Snapem.

Odpovědí mu bylo jen lehké nakrčení obočí.

"Víte, že lhát profesorovi do očí se nevyplácí, že ano, Pottere?"

"Vím. Z toho důvodu vám nelžu," odsekl jen Harry a v zelených hloubkách se mu vzdorovitě zablesklo, "k někomu vaší úrovně bych si to samozřejmě nedovolil."

Nemohl si pomoct. Věděl, že by to neměl dělat. Klidné Vánoce po boku Weasleyových byly na dosah! Dokonce tak klidné, že od ostatních vyučujících nedostali ani žádné úkoly! Stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se té vidiny bříšky prstů, ale-

Snape se narovnal a v obličeji se mu rozlil tvrdý výraz, avšak on moc dobře věděl, že je v hloubi té své zkažené duše vývojem událostí naprosto spokojený.