Poslední přání: Příliš příležitostí!

Prequel k XVI. kapitole

„Počkat, tys spáchala sebevraždu a dostala ses do tohohle světa?!" vyjekne ze sebe se strachem v očích Ona, Vyvolená Bohénie Exclusivia Chosenia I. Božská a Pobožná, když se onu skutečnost od děvčete dozví. „Ano, je tomu tak," potvrdí ji Ema IX. Straširybková a zavzpomíná na její začátky v tomhle světě, jehož jméno vlastně stále nepoznala. Ona, Vyvolená povstane a popojde na opačnou stranu svého ohromného posvěceného stanu-chrámu. V jejím výraze je znatelný smutek, stesk a zloba. „J-já.." začne jindy velmi odvážná, rozhodná a odhodlaná náboženská vůdkyně velmi kuňkavým a skleslým hlasem, „já jsem se taky po sebevraždě objevila zde." Její suché staré oči zvlhnou a první slza se spustí po její nalíčené tváři. „T-taky?" podiví se Ema, „ale jak je to možné?" Ona, Vyvolená mykne rameny, protože ani Její Excelence a Jasnost nemůže vědět všechno. Po chvilce bolestivého postávání a zíráním do prázdné stěny stanu se Ona, Vyvolená vrátí na své místo a opět zasedne. Ema ji pomalu ani nepoznává. Již to není ta žena, se kterou se bavila o vykradené literatuře, nýbrž jen lidská troska v psychických problémech, které se rozhodla vyřešit drasticky. Když ji Ema takhle vidí, probudí se v ní lítost, kterou snad v tomhle příběhu neprojevila – snad jen po té, co ji opustila Koule. „Povídejte mi o tom," požádá emočně složitá čtrnáctiletá holka teokratku a usměje se na ní, snažíc se jí pomoci a ulevit.

Ona, Vyvolená se zhluboka nadechne. „Je to tak dávno," jsou první slova jejího náročného zdlouhavého monologu, který nás jisto jistě čeká, „nevím, kdy přesně to bylo." Bohénie se hluboce zamyslí ve snaze si vzpomenout. „Snažila jsem se zapomenout, ale náhle se mi veškeré vzpomínky na můj život vrací zpět," řekne v pláči. Ema vytáhne ze své kapsy kapesník a podá ji ho, avšak Ona, Vyvolená odmítne. Svatí, posvátní, božští ani pobožní totiž nikdy nesmrkají. „Pocházela jsem poměrně z velké veselé rodiny, byli jsme početní. Ale pak..." pokračuje ve svém monologu, avšak se zadrhne, protože si to už dál nepamatuje. Ema se ji snaží uklidnit, že má času dost a že může v klidu přemýšlet. Ne, že by to tedy mělo nějaký efekt. „Ale pak se má sestra šťastně vdala a měla se svým manželem děcko, dceru," promění se její smutný nevinný hlásek v nenávistí plný hlas. „Stala jste se tetou," přikyvuje na její slova Ema. „Já svou neteř nikdy neměla v lásce, dokonce ani švagra, nakonec jsem neměla v lásce ani svou sestru. Nedokázala jsem se přenést přes její vlastní štěstí." Do očí se ji nahrnou opět slzy. „Já vždycky byla ošklivá a nikdo mě nikdy nechtěl." Náhle přehodnotí svojí veškerou pobožnost a kapesníček od Emy si převezme. Pořádně se vysmrká, avšak ji to od breku neuleví. „Záviděla jsem ji. Proto jsem se k tomu odhodlala.."

„K čemu jste se odhodlala?" zeptá se Ema, jako by nemohla počkat tři vteřiny na to, až bude Ona, Vyvolená ve svém monologu pokračovat, a nadzdvihne jedno své obočí. „Chtěla jsem jí její štěstí vzít, a tak jsem vzala její dceru na procházku kočárem a..." pokračuje Ona, Vyvolená, dokud ji Ema opět v jejím náročném zdlouhavém monologu nepřeruší: „A vyhodila jste ji do kontejneru na sklo?" Ona, Vyvolená s děsem v očích na Emu pohlédne. „A-ale j-jak?" nechápe teokratka, jak to mohla naše vševědoucí protagonistka vědět. „Ta dcera jsem totiž byla já," řekne smutně Ema a fňukne, „spolužáci se mi ve škole smáli za to, že mě rodiče našli v popelnici." „A-a-a-ale, to mohlo být nějaké jiné děcko," nevěří Ona, Vyvolená tomu, že dívka, s kterou mluví, by byla její neteř. „Jak jste se jmenovala... zaživa?" vyzvídá ji naše protagonistka. Ona, Vyvolená se na chvíli zastaví, jako by byla zaseklá v čase. „S-Snježana Strašištiková." Emičce se rozzáří očka vzrušením a překvapením. „T-teto?" 

„NE!" povstane Ona, Vyvolená, „tohle nemůže být! Ty nemůžeš být to hloupé děcko mé pitomé sestry Bohuvěry!" „Jsem to já! Jsem to já!" snaží se ji přesvědčit Ema, ale Bohénie ji dál zavrhává. „To už mě vážně nepoznáváš?" posmutní nad onou skutečností. „Poznávám," řekne Ona, Vyvolená chladně a bezcitně. Tak kde je problém, ptá se Ema sama sebe, protože ji Ona, Vyvolená nepustí k řeči. „Bohužel," podívá se jednou naposledy na svojí neteř, „v tomhle světě může být pouze jedna Straširybová, ať už to je Straširybková, Strašištiková, Strašikaprová, Strašižraloková a dál. A já tu byla první, takže mám větší práva než ty. Ty totiž už žádná práva nepotřebuješ." „C-co t-tím myslíš?" zhrozí se Ema. „STRÁŽE! STRÁŽE! Popravte tu děvu! Nařkla Boha! Našeho milovaného Boha!" S hrůzou v očích Ema sleduje, jak do honosného ozdobného stanu vběhnou vojáci na straně Boha a Ony, Vyvolené. Nesleduje je však dlouho, neb první, co strážní udělají, je, že Emu okamžitě probodnou svými svěcenými meči a zabijí ji. Emino tělo dopadne a rozplácne se na zemi. Bezvládně tam chvíli leží, dokud ji ti dva nevyvedou a neupálí venku.

Proč?
Proč by to dělala?
Byli jsme přece příbuzní...
Takže je tohle konec?

„Nebuď hloupá," ozve se náhle v Emině hlavě povědomý hlas. Ema otevře oči a všimne si, že už je opět v oné obří zarudlé kruhové místnosti, kde vlající se závěsy mění se v třpytivý prach. Před Emou na tefrovém trůnu sedí horká žena v rudém. „Ahoj, Emo, dlouho jsme se neviděly," usměje se na naši posmrtnou protagonistku bohyně ohňů a láv Magma. „T-ty?" je celá překvapená Ema, „ale jak to?" „Snad sis nemyslela, že je konec," řekne bohyně, „ani nevíš, jak moc nažhavená jsem byla, abych tě znovu potkala!" „To fakt?" nevěří ji ani lávu v sopce naše protagonistka. „To fakt," utvrdí ji v tom. „Ani nevíš, jak je to dávno, co jsme se naposledy potkaly. Jak dlouho? Rok? Rok a půl?" přemýšlí Magma. „Nevím," posmutní Ema. Magma si toho všimne. „Nač ten smutek? Však přece budeš žít. Nedovolím, abys zemřela." „Já jen že.." spustí Ema a ani to nemůže doříct. Magma si přehodí nohu přes nohu. „Jde o tu chudinku Onu, Vyvolenou, že? Špindíru jednu špinavou, hanbatou," složí ještě k tomu ruce. Ema přikývne. „Z té si nic nedělej, my ji nemáme rádi," řekne za všechny bohy Magma, „a navíc..." neskrývá svůj úšklibek, „hodila tě přece do popelnice, ne?" Má co dělat, aby nedostala záchvat smíchu. Ema se trochu zamračí. „Ó bóže, tys nějak vyhasla za tu dobu, co jsme se neviděly, s tebou už není vůbec žádná prdel," prohlásí Magma a vytáhne si svou magickou hůl.

Magma začne zapáleně provádět své tradiční zaklínadlo. Namíří holí na ni a sopečný krystal začne rudě zářit. „Ó, má moci boží, já Magma, bohyně všech ohňů a láv, ti přikazuji, přiveď tuto bezesnou zpět k životu! Nechť jí tepnami opět koluje životadárná krev. Ať se vrátí k živým tam dole!" Zaklínadlo obalené rudou září se vyšle na Emu. Záře ji pohltí a opět ji lehce změní vzhled. Vyvýšená podlaha pod Emou se rozevře a červeným paprskem se skutečně vrátí tam dolů k nim. Samozřejmě u toho zase řve jak tur. Magma se pyšně podívá otvorem dolů a pak se opět vrátí posadit se na svůj trůn. „To by bylo. Bambuch s námi a Zlín pryč." Otvor se opět zavře a v místnosti se zjeví další mrtvola.

„Co je to vlastně ten Zlín?"

·Pos—Přá—Pří—Pří!·
— Poslední přání: Příliš příležitostí! —

— Prequel k XVI. kapitole —
·Intermezzo·