Jeho vlastní volba [Snarry] ×

3. Znesváření kouzelníci

Když Harry po boku profesorky konečně dorazil do pracovny ředitele v Bradavicích, překvapeně zjistil, že se v ní nenachází pouze profesor Brumbál, ale spousta dalších osob. Několik prvních okamžiků mu trvalo, než se dostatečně vzpamatoval. Naproti Brumbálovu stolu stálo v půlkruhu rozestavěných několik plně obsazených židlí, na nichž sedělo několik kouzelníků, kteří po sobě vzájemně házeli neslušnými, urážlivými poznámkami. Harry na okamžik zastavil na samém prahu dveří, aby se vzpamatoval a pokusil se rozluštit, co se tu, u Merlina, vlastně děje, avšak když zaslechl ten tolik známý, mírně nakřáplý hlas, srdce se mu na moment rozbušilo. Že by...?

V tu chvíli však již ředitelka jeho koleje osazenstvo obešla a beze slov se s ustaraným výrazem posadila na jednu ze židlí. Pohled zdejšího ředitele, vysokého starce s dlouhým bílým plnovousem a půlměsícovými brýlemi na nose, jenž se do té doby snažil ostatní muže v místnosti udržet na uzdě, se přesunul přímo na něj a ústa se mu stáhla do přívětivého úsměvu, který k celé téhle situaci působil trochu jako pěst na oko.

"Harry, chlapče!" zvolal nadšeně a slavnostně zvedl obě ruce do vzduchu, až se mu široké rukávy dlouhého fialového pláště pompézně zvlnily, a dodal: "posaď se k nám."

S posledními slovy pravou rukou pokynul k volné židli po svém pravém boku. Studenta nějaký kus nábytku však v ten moment vůbec nezajímal. Jediné, na co se dokázal soustředit, byly všechny ty zkoumavé pohledy, které se na něj rázem upřely. Obličeje mnohých z nich mu byly neznámé, ale spatřil i několik těch známých, či povědomých. Jakmile jeho zelené oči pohlédly do ustaraného, unaveného obličeje s šedýma očima lemovaného delšími vlnitými vlasy, z nějakého zvláštního důvodu se mu alespoň na malý moment ulevilo.

"Harry!" vykřikl rozjařeně Sirius, jehož obličej se rázem prozářil štěstím a dřív, než se mladík stačil vzpamatovat, vstal ze židle, aby jej o pár okamžiků později mohl sevřít ve vřelém objetí, zcela ignoruje mnohé zkoumavé, či nenávistné pohledy. Když se od něj konečně odtáhl, neudělal tak ani na délku celého předloktí, dlaně pevně položené na jeho ramenou. "Tak rád tě vidím!"

"Siriusi," vydechl Potter, na moment uhnul pohledem, aby si prohlédl zbytek osazenstva, které se na ně, snad až na Lupina a Brumbála, dívalo se se směsicí nezájmu a opovržení. Jediná McGonagallová se na židli ani nehla a ustaraný pohled zabodávala do podlahy, což bylo opravdu podivné. V takovém rozpoložení ji snad ještě nikdy neviděl a běhal mu z toho mráz po zádech. Harry přesunul pozornost zpět na svého kmotra. "Siriusi, co se to děje?"

Ve tváři staršího muže se na malý moment objevil přehršel všech možných emocí, které jako kdyby náhle nedokázal ovládnout.

"Je to špatné, Harry. Moc špa-"

"Nešlo by to vaše dojemné shledání trochu urychlit? Někteří z nás mají ještě jiné důležitější povinnosti, než tu vysedávat a marnit čas při pohledu na vás dva," zaznělo z prava pohrdavým tónem od elegantně oděného muže s plavými vlasy, v němž Harry poznal Luciuse Malfoye.

Zmateně nad tou skutečností vyvalil oči.

"Malfoy?" zeptal se tiše, "Co tu dělá Malfoy?"

"Neslyšel jste, Pottere?" ozvalo se z druhé strany hlubokým zatrpklým, tolik známým hlasem, "vezměte si toho svého zablešeného psa a laskavě se posaďte!"

Sirius nahlas zaskřípal zuby a navztekaně se otočil přes rameno. "Zavři hubu, Srabusi!" zavrčel jako vzteklý pes, čímž bohužel nevědomky potvrdil Snapeova slova, a už o něco klidnější pohlédl na Harryho, objal ho kolem ramen a pomalým krokem jej začal směřovat k židli vedle ředitele. Vřele se na něj pousmál a tiše k němu dodal: "Všechno se včas dozvíš, Harry. Ani my nevíme všechny detaily."