Splněný sen,nebo noční můra?

Prolog

Vypadalo to jako normální den.Ráno na mě Maggie čekala u autobusu,jako vždycky.Když jsem se k ní už blížila,vyrazila také vpřed a v tu chvíli jsem se nalézala v medvědím objetí.

"Ahoj..."zamumlala jsem jí do ramene.

Zasmála se a taky mě pozdravila.Nemohla jsem si pomoct,musela jsem to znovu říct.

"Maggii,vážně se směješ jako Caroline."zasmála jsem se s ní.

"Nene."

"Ale jo."

A naše pošťuchování pokračovalo až do školy.

"Hele,nevíš jestli bylo nějaké suplování?"zeptala jsem se.

Pokrčila rameny.

"No,jo máš pravdu.Proč se ptám zrovna tebe?"ušklíbla jsem se.

"Hele..."bouchla mě lehce do břicha.

Došouraly jsme se do třídy a připravily si na hodinu.První dvě hodiny proběhly úplně normálně.Jako obvykle jsme měli dějepis a angličtinu.Šly jsme spolu na čaj a Maggie si šla koupit svačinu.Vzala jsem si hrnek do ruky a napila se.Ona mě zopakovala.

A pak se to stalo.Jako by se zastavil čas.Všechno se zastavilo v pohybu.Kromě nás dvou.Rozhlížely jsme se kolem sebe.Bylo to jako by někdo mávnul kouzelným proutkem.Pár žáků ze starších ročníků mělo na schodišti zvednuté nohy,které byly připraveny zdolat  další schod,ale už na to nedošlo.

"Leo,já se bojím..."hodila na mě vystrašený výraz má nejlepší kamarádka.

"Já taky,Maggie.Já taky...Pojďme do bufetu..třeba tam je to v pohodě."dodala jsem nepřesvědčivě.

Bohužel,tam to bylo úplně stejné,možná horší.Paní prodavačka měla nataženou ruku a vracela peníze našemu spolužákovi.Maggie si vzala sýrový rohlík a nechala tam peníze.Shodly jsme se na tom,že musíme ze školy.Musíme někam pryč.Ve městě se musí najít někdo,kdo je v pořádku stejně jako my.Otevřela jsem dveře a pohltilo nás oslepující světlo.Tohle nebylo sluneční světlo,tohle bylo spíše bílo.Za chvíli se to umírnilo a můj pohled se zase zostřil.Nestály jsme ale nikde,kde to důvěrně známe.Nebylo to nikde ve městě,v kterém jsme se nacházely před chvílí.Přesto my to tu přišlo povědomé.

"Ma-máš tušení kde to sakra jsme?"zeptala se mě roztřeseně.

"Ano,mám,ale nevím to přesně.Pojď."vzala jsem ji za ruku a táhla ji přímo za nosem.Pak jsem prudce zastavila.To není možné,pomyslela jsem si.Asi tak minutu jsem koukala na značku,která oznamovala,že jsme v Bourbon street.

"No,ty vole..."ulevila si Maggie.

"Jo,ty vole..."

Nemůžeme být přece v New Orleans.To je blbost.Někoho se zeptáme.Rozhlídla jsem se kolem.Moc lidí tu nebylo,není divu vždyť je 10:00,uvědomila jsem si.Pak jsem zahlédla pána,který se nakláněl ke kočárku.Starostlivý otec nemůže být nijak zlý..Neváhala jsem a vydala se za ním.Mezitím si Maggie vzala do ruky láhev s vodou...

"Dobrý den,pane.Mohl byste nám prosím říct,kde jsme?Asi jsme se tak nějak ztratily."řekla jsem nesměle.

"Jistě.."otočil se na nás.

To,kdo se na nás s úsměvem otočil,mi vyrazilo dech.

"Právě stojíte v Bourbon street New Orleans,srdíčka."odpověděl nám Niklaus Mikaelson.Ano,napadlo mě,že by to mohl být Joseph,ale to dítě v kočárku byla stoprocentně Hope.

Otevřela jsem pusu,tak,jak mě ještě žádný ze zubařů ani doktorů nedonutil.Maggie se vedle mě strašně zakuckala.Se strachem jsem se na ní otočila.