Domů jsem se moc těšila, byla jsem ráda, že už konečně přestal a že se mi začal věnovat. Cestou domu jsem ještě něco nakoupila, abychom si mohly dát něco dobrého a možná si udělat i pěkný večer. S úsměvem dojdu domů, skoro všude je ticho, když však otevřu dveře od naší ložnice, spíš je pootevřu, taška mi vyklouzne z ruky a chce se mi brečet. Opatrně a tiše vejdu dovnitř a sleduji ho jak hraje. Slíbil mi, že už přestal. Řekl mi, že už na hrách není závislý, že jsem důležitější. Polknu- slyšel to a aniž by se otočil, s radostí v hlase mě vybídl aniž by si uvědomil, že nejsem jeho kamarád. "Já myslel, že nepřijdeš. Říkal jsi, že se ti dneska hrát nechce, ale co, tak pojď, máme čas než přijde. Dneska naštěstí prý přijde pozdě." Ruce jsem sevřela v pěst a pleskla jej po ruce ve které měl ovládání hry. ,,Tak takhle jo, vzpamatuj se už sakra, jenom hraješ, uvědom si, že jsi dospělý a ne dítě. Beru když si zahraješ jednou za čas, ale když hraješ každý den?! Ani kolikrát nespíš, nebo počkáš až usnu a jdeš si zahrát závisláku!!!''. Do očí se mi nahrnuly slzy. Polkl, otočil se na mě, položil ovladač a přišel ke mně blíž. Pomalu mi položil ruku na tvář, odtáhla jsem se od něj "nech mně. Tady máš jídlo. Pokud ti ta hra ukáže jak si sám navařit a pokud tě bude milovat tak se s ní třeba ožeň, já takhle nemůžu." Polkla jsem a zakňučela. Pomalu jsem odešla a vydala jsem se k mému bratrovi. Ravi mi vždycky pomáhal a asi měl pravdu. Ken nebyl dobrá volba. Měl pravdu i v tom, že ho nedokážu změnit.....
