Jeho vlastní volba [Snarry] ×

5. Profesor Snape

Veškerá ohnivá zuřivost a vztek, které do té doby mladý student cítil, byly rázem ten tam a on se najednou nezmohl na nic jiného, než všechny kolem přejet zoufalým pohledem a uvědomit si, že všichni by mohli být buď jeho rodiči, nebo dokonce prarodiči. Silou vůle nad tím uvědoměním potlačil zoufalé zaúpění a chuť shrnout se do klubíčka. Jak si měl mezi těmi lidmi, pro Merlina, vybrat?! Náhle pocítil silnou touhou vzít nohy na ramena a utéct pryč.

"Má to ale i svou světlou stránku, chlapče," pokračoval Brumbál o něco víc zvesela.

"O-opravdu?" zeptal se a ještě před malou chvílí pevný hlas se mu roztřásl, "Co dobrýho přesně z toho může vzejít, profesore?"

"Svazek není definitivní. Jakmile bude po všem a Voldemort zemře, můžeš vznést žádost o rozvod. Tvoje magické jádro se sice o něco zmenší, ale zbytek života budeš moci prožít přesně podle toho, jak si budeš přát a všechny volby už budou jen na tobě, můj milý."

Přesně podle toho, jak si budeš přát. Všechny volby už budou jen na tobě.

Mladík se překvapeně narovnal a srdce se mu rázem rozbušilo o něco rychleji. Opravdu... opravdu to nebylo na pořád? Opravdu se po tom všem, až to všechno skončí (samozřejmě za předpokladu, že to přežije) bude moci rozvést a žít konečně podle svého vlastního uvážení? Dělat vlastní rozhodnutí a za ničím se neohlížet, nikoho neposlouchat, ani nebýt šachovou figurkou v plánech někoho jiného?! Pouhou loutkou, která nemůže ovlivnit vlastní osud?! Stačilo si jen představit tu obrovskou míru svobody, kterou před sebou měl téměř na dosah a silně si zaryl nehty do dlaní. Mohlo se to stát skutečností! Konečně mohl být svobodný! Za předpokladu, že teď svou svobodu, své ego a celé své nitro potlačí a opravdu se ožení, splní svůj úkol, vyspí se s Merlin ví kým a porazí Voldemorta?!

Harry znovu, rázem o něco nervózněji, avšak svým způsobem zároveň klidněji, všechny kolem sebe přejel pohledem a kousl se do rtu. Přesně, jak si myslel. Nikdo z nich se k jeho věku ani nepřiblížil. Merline, jak by mohl? Vždyť nejmladší osoba tu byla stejně starý jako jeho otec! Na vteřinu jej pohltila prvotní, téměř až dětinská touha schovat se v náručí člověka, u něhož věděl, že jej stoprocentně ochrání a donutila jej na malý moment pohlédnout do šedých, láskyplných očí, které se na něj dívaly se silným ochranitelským citem.

,Sirius,' mihlo se mu na moment hlavou naprosto jasně a zřetelně a byl by to jméno snad i vylovil nahlas, kdyby o vteřinu později nezahlédl výraz vlkodlaka sedícího hned vedle něj.

Snad poprvé v životě na něj Lupin zíral s neskrývanou nenávistí a žárlivostí, kterou se v sobě dle silně sevřených pěstí a zbělaných kloubů na rukou snažil potlačit, zcela ji vytěsnit a hledět na celou situaci jasným zrakem, avšak on si moc dobře všiml, jak se vlkodlak lehce třese a snaží se ovládnout. Vždyť to byl Harry, sakra! Syn jeho nejlepších přátel, ještě téměř chlapec, kterého měli se Siriusem chránit vlastním životem, i kdyby to znamenalo potlačit v sobě veškeré sobecké emoce, veškerou svou sobeckost! Bylo zcela samozřejmé, že se té role ujme právě Sirius, vždyť o nic nešlo a bylo to naprosto pochopitelné! Byla to jedna jediná noc, nic víc a vůbec nic to neznamenalo!

I tak ale mladý Nebelvír cítil z vlkodlaka tak silný vztek a žhnoucí žárlivost, že si své, ještě stále nevyřčené rozhodnutí, okamžitě rozmyslel a sklopil pohled k vlastním dlaním složeným v klíně. Ne. Tohle jim prostě nemohl udělat. Nemohl mezi ty dva vstoupit a narušit jejich pouto. A to i když se jednalo o záchranu lidstva. Strašně moc si přál být sobecký. Přál si zvolit tu nejjednodušší možnost a vybrat si toho, na koho se mohl vždy spolehnout. Kdyby to ale udělal, věděl, že by si to nikdy neodpustil. A i kdyby se o to Remus opravdu snažil, věděl, že ani on by už na něj nikdy nedokázal pohlédnout tak jako dřív.