Fallentes

8.

„Dopr**le!" zařvala jsem z plných plic na celý byt. Pokud mi tedy plíce zůstaly a pokud se mi v těle nepředělaly všechny orgány.

„Kur*a, kdo tyhle deb**ní pudry vyrábí!" dodala jsem, když mi přišlo, že sprostých slov bylo málo. Ne, kecám. Byla jsem neuvěřitelně naštvaná na to, že ta zelená nejde zamaskovat. Jako jo, šla, ale pořád tam ještě trochu prosvítala.

Nejdřív jsem si na obličej napatlala nějaký krém, který jsem vyhrabala ve skřínce. Víte, od té doby, co mamka zmizela, se u nás nikdo nemaloval. A můj jediný zdroj šminek a jiných holčičích blbostí byla tetička Miluška, kolegyně táty z práce. Jednou za čas si to přibatolila do našeho bytu a přinesla mi třeba řasenku, modré stíny, zelenou tvářenku nebo černý lak. Není snad ani nutno zmiňovat, že jsem se nikdy nelíčila. Ale to poznáte z následujícího popisu.

Tento krém specificky páchl, jako spocené nohy po dlouhé vyházce. No fuj. Jakž takž pravidelně jsem si ho rozvrstvila po tváři, bradě, krku a raději až k výstřihu. Kůže nabrala tmavě zelený odstín a vypadala ještě hůř než před zákrokem.

Následoval pudr, světle tělový. Ještě horší. Na krému se začaly dělat jakési kopečky a vypadala jsem jako souostroví.

Sprostě jsem si zanadávala a začala jsem od začátku. Bez krému, pouze pudr. A šlo to. Z velké dálky- což znamená tak 500 metrů- byste nepoznali mou pravou rasu.

Přes první pudr jsem naplácala pudr ještě jeden a zkusila jsem si na oční víčka dát tělové stíny, abych si opticky ta obrovská kukadla zmenšila. Zoé mi pouze rezignovaně dřepěla na hlavě a olizovala si packy. Konečně jsem to dodělala.

Uklidila jsem všechen ten sajrajt a šla jsem se ukázat tátovi, který si četl noviny a dělal, že mé krapet neslušné výlevy neslyšel.

„Tátó?" pohoupala jsem se na špičkách s rukama složenýma za zády jako největší neviňátko.

„Ano Teki?" pohlédl na mě. Ani nečekal na mou otázku a pokračoval dál.

„Kdybych tě neznal, tak bych asi usoudil, že ti je buďto nesmírně špatně, nebo že se ti zkazil makeup," zkonstatoval smutně a četl si dál. Chvíli jsem ještě čekala, jestli něco nedodá, ale nedodal. Tak jsem se otočila, že odejdu a udělám ještě jeden, poslední pokus.

„Ven jít můžeš, ale nasaď si sluneční býle. A vezmi si z mé peněženky pět stovek a kup si něco pořádného. A klidně zavolej nějaké kamarádce, aby šla s tebou, nebudeš potom tolik nápadná," zakončil svůj dlouhý proslov a už oficiálně se vrátil ke čtení.

Já na něj zírala s otevřenou pusou, ale pak jsem si dala do peněženky pětisetkorunovou bankovku, na hlavu jsem si narazila své největsí zrcadlové brýle a za chůze po schodech jsem brnkla Alici, která byla vrchní primadona ve třídě a nikdy neměla nic proti nákupům, ať šla s kýmkoli. Sice mě ve skrytu duše ráda asi neměla, ale aspoň mi mohla pomoci s výběrem.

„Ahoj Alice, tady Terka ze třídy. Nechtěla bys mi dneska jít pomoct s nákupem nějakých řasenek a tak? Chci se začít malovat, už si připadám hnusná."

Jo, jsem hrozná podlézavka, když chci. Ale moc to nevyužívám, připadá mi to nefér. Jenže teď nastala ta děsivá situace, kdy se musí chytnout po každé příležitosti.

Alice mi návrh odsouhlasila a za půl hodiny už jsme se sešly před gymplem. Celé dopoledne jsme strávily nákupem a k obědu jsme si daly nudle u Vietnamce. Odpoledne jsme pokračovaly a Alice byla do nákupů tak šílená, že ani nekomentovala moji flekatou kůži a zelenočerné vlasy.

Večer, když už jsem konečně byla zase doma, jsemsundala brýle, odlíčila se (pod tím makeupem se mi dusila kůže) a úlevou jsemskočila do sprchy. Čas rychle utíkal a já ještě pořád nevymyslela nic, co by mě mohlonějak posunout v pátrání po mém původu. Ale to mě mělo už brzy čekat.

(Ahoj, tak jsem to stihla! :) Prosím, nenahlašte mě, sprostá slova jsem vyhvězdičkovala :D A snad jste nenašli žádné chyby, ale kdyby ano, dejte mi vědět ;) Za týden odjíždím na dvoutýdenní tábor, ale snad stihnu do té doby příběh dopsat. Kdyby ne, tak byste si museli trochu počkat :/ Zítra další kapitolka ;) )