Jeho vlastní volba [Snarry] ×

7. Malá deprese nikdy neuškodí

Noc na sobotu byla pro Harryho čirým utrpením. Nejen, že kvůli všem těm událostem z předešlého večera nemohl usnout, ale když už se mu to konečně podařilo, zlé sny na sebe nenechaly dlouho čekat. Poprvé za velmi dlouhou dobu se mu však nezdálo o Voldemortovi a o tom, jak s nadšeným pokřiveným úšklebkem a zlověstným smíchem mučí nevinné oběti z řad mudlů, nečistokrevných kouzelníků a všech ostatních chudáků, kteří mu zrovna přišli pod ruku, ale neustále se mu dokola a dokola promítaly události, které z něj velice brzy měly udělat ženatého mladého muže. Před očima stále viděl vzteklého Siriuse, Lupinův temný, žárlivý pohled a Malfoyův hladový, nenasytný.

Viděl také vysokého muže oděného v dlouhém černém plášti, jak si jej hrubě a bez přípravy bere v učebně lektvarů a krutě se mu vysmívá za obnaženými zády, tvrdě a surově do něj přiráží a trestá ho za každý zpackaný lektvar, který měl na svědomí. A že jich za těch pár let už bylo požehnaně.

Když se tedy konečně s výkřikem a kapkami potu na čele probudil do tiché, prázdné ložnice, byl neskutečné šťastný, že už to téměř nekonečné týrání skončilo. Jakmile se ale probral natolik, aby se posadil, natáhl se pro brýle pečlivě položené na nočním stolku a místo rozcuchaného zrzavého nejlepšího kamaráda spatřil jen studenou, ustlanou a zejména prázdnou postel, si se silným pocitem zrady a zklamání uvědomil, že to nebyly pouhé sny, ale čistá realita. Roztřesenými prsty si nasadil kulaté brýle na nos a zhluboka se nadechl.

V mysli mu řvalo tisíce rozzuřených hlasů, které se bránily a sténaly, že to, co jej potkalo, není fér a nikdy tak šílený plán neměl akceptovat. Harry s nimi souhlasil doslova a dopísmene a neuvěřitelně si přál odtud utéct, avšak jedna malinká částečka, ta, která jej předchozího dne donutila učinit tu tolik těžkou volbu, mu v tom vehementně bránila. Pokud by utekl, Voldemort by měl volnou cestu k přetvoření kouzelnického i mudlovského světa k obrazu svému. Zabil by každého, na koho by zrovna narazil. Zemřelo by miliony, ne li miliardy nevinných lidí. A to všechno jen kvůli tomu, že jejich jediná naděje odmítla spát se svým profesorem. Smutné.

Nebelvír věděl, že ani útěk by mu stejně nakonec nepomohl. Voldemort by si ho našel a brutálně ho zavraždil, aniž by se mu snad podařilo klást kdovíjak velký odpor. Brumbál to včera řekl naprosto jasně. Jeho magické jádro se nevyvíjelo dostatečně rychle. Neměl by proti němu žádnou šanci. Pán zla by ho zabil rychleji, než by vůbec stačil otevřít pusu, či pozvednout hůlku.

,Snape,'  pomyslel si hořce a kousl se do rtu tak silně, až v ústech ucítil několik kapek železité krve, ,je moje jediná naděje.'

Harry ani nedokázal slovy vyjádřit, jak směšné bylo spoléhat se na osobu, která mu posledních pět a půl roku sice chránila zadek a zároveň mu dávala dost silně najevo, že si o něm nemyslí vůbec nic dobrého! Nakonec ale jen silně stiskl ruce v pěst a vstal, rozhodnutý opakovat si tato slova jako svou novou mantru a nic jiného si nepřipouštět. Všechny emoce mohl dát najevo, až bude po všem, Voldemort bude poražen a on bude volný. Ano. Přesně to byl ten správný přístup. Do té doby musí zůstat silný, vytrvat a splnit svůj úkol.

Opakoval si ta slova, když vstal a přiblížil se ke kleci s Hedvikou, aby ji mohl pohladit po bělostné hlavě. Opakoval si je při ranní hygieně, na snídani i v opuštěné společenské místnosti Nebelvírské věže, kde oheň v krbu smutně plápolal jen a jen pro něj. Opakoval si je během oběda, i když se proháněl skrze mohutnou chumelenici po famfrpálovém hřišti na koštěti, kde byl nyní jediným pánem. Ze špatného počasí si nic nedělal a spíše sázel na to, že když bude mít dostatečnou kliku, udělá nějaký opravdu špatný pohyb a srazí si vaz. Opakoval si to během koupele, kde si nechal horkou vodou masírovat drobné, ale tréninky zpevněné tělo, lituje toho, že očividně nemá dost velké štěstí ani na to, aby se za špatného vyboural a v klidu zemřel.