Jeho vlastní volba [Snarry] ×

8. Sliby

Jmenovaný nasucho polkl a spolu s posledními zbytky své hrdosti se donutil rozpohybovat nohy, aby překonaly tu krátkou vzdálenost mezi ním a plně zformovaným oltářem. Silou vůle se zadíval na svého budoucího manžela a srdce mu spadlo téměř až do kalhot. Pro Merlina, tohle nebyl Severus Snape! Čekal, že tu najde naštvaného a rozhořčeného, ušklíbajícího se lektvaristu metajícího jednu dobře vymyšlenou urážku za druhou, ale člověk naproti němu byl tak klidný, jak ho asi ještě nikdy v životě neviděl, nebo se o to minimálně snažil. A šlo mu to překvapivě perfektně.

Až v ten moment Harrymu došlo, že Snape je tam úplně stejně jako on, možná vlastně o trochu hůř. On to dostal černém na bílém. On si svého partnera vybrat nemohl. Jakmile si to uvědomil, silně se kousl do rtu a už se nedivil tomu, jak se starší muž choval. Vlastně se nejspíš nejednalo vůbec o nic zvláštního - prostě v sobě své emoce dusil o něco silněji, než jindy. Neměl svého profesora sice nijak v lásce, ale nyní, když mu to všechno došlo, se cítil neuvěřitelně sobecky, když myslel jen a jen na sebe. Zachoval se přesně tak, jak to v dřívějších dobách lektvarista sám prohlásil - jako arogantní tupec, jemuž záleželo jen na sobě.

Brumbál s úsměvem na rtech vzal jednu Severusovu dlaň do ruky a do druhé zase chytil tu Harryho. Jemně, jako kdyby se snad jednalo o dvě křehké nádoby, které by mohl snadno poškodit, položil jejich dlaně přes sebe, ignoruje chlapcovo náhlé škubnutí, které jej nutilo stáhnout svou ruku zpět. Mladík tu silnou potřebu nakonec ale ovládl, což na starcově ústech vyvolalo vřelý úsměv. Tohle byl začátek něčeho opravdu velkého, tím si byl jist!

Vlastní pravou dlaň nechal překrývat ty jejich, obratně vytáhnul svou hůlku a pomalu začal kouzlit.

"Hleďte si prosím do očí, dokud nebude rituál u konce," poprosil se a jak pokračoval konečně pokračoval. Nemělo smysl cokoliv odkládat, nebo prodlužovat. Každá další promarněná vteřina je naopak oslabovala. A Voldemort naopak sílil.

Tiše, aniž by snad byla slyšet jednotlivá slova, se zavřenýma očima šeptal slůvka mocného zaklínadla, které studoval několik předchozích měsíců, podle potřeby měnil intenzitu hlasu a nutil magii ve svém nitru, aby dělala přesně to, co po ní chtěl. Po chvíli se kolem nich začal tvořit červeno zelený, jiskřivý a nádherný vír cuchající jejich vlasy, šimrající je po pokožce a potichu ševelící, jako kdyby se kolem proháněly stovky drobných víl s barevnými křídly. Co stovky, tisíce!

Harry cítil teplou magii kolem sebe i na sobě, cítil, jak na Brumbálovy schopnosti reagovalo jeho vlastní magické jádro, které chtělo začít zpívat a tryskat z jeho nitra ven, vesele pobíhat po okolí a užívat si každou vteřinu plnými doušky. Možná doopravdy, možná jen smyslově se začala teplota kolem nich zvedat, až ho magie pálila po celém těle. Jediné místo, které nehořelo, byl hřbet dlaně, jenž zakrývala Snapeova chladná, velká ruka. I přesto, že si přál uhnout, mu po celou dobu hleděl do očí v předzvěsti očekávání, co dalšího je čeká. Na moment se mu zdálo, že i druhý muž je z celé té scenérie naprosto ohromený, ale dřív, než stačil v jeho temných hloubkách zaznamenat jakoukoliv hmatatelnou emoci, ztratila se mu z dohledu a nikdy víc se neobjevila.

Přesně v ten moment Brumbál přestal s šepotem, kouzlo utichlo a ten tolik líbezný roj magie zmizel a zanechal po sobě pouze obdivuhodnou vzpomínku hluboko v jeho paměti a srdci.

"Vyndejte své hůlky, chlapci," promluvil konečně ředitel hlasitěji, než tomu bylo doposud, zatímco stále svíral tu svou.

Snape svou hůlku vytáhl obratně, jako by to čekal. Harry, ještě stále uchvácen tou podívanou, sáhl roztřesenou levačkou do kapsy od kalhot a měl co dělat, aby ji vytáhl ven a neupustil na zem. S myšlenkou na to, zda by se potom Snape konečně probral a zpražil ho za jeho nemotornost, se mu jí konečně podařilo vyndat. Jako na povel se opět zadíval na svého budoucího manžela.