Fallentes

9.

„Cože? To jako fakt?" valila jsem ráno oči na tátu. Nalíčená jsem ještě nebyla, takže pohled na mě musel být opravdu k popukání.

„Ano, Teki, jak jsi mohla zapomenout na to, že tento týden jsou jarní prázdniny? To ti to ta tvá kamarádka včera nepřipomněla?" vyčítal mi. Musela jsem se zamyslet. Ano, byla pravda, že Alice něco takového mlela, ale já ji většinu času poslouchala tak na půl ucha. Jinak bych se asi musela zbláznit. Ale raději jsem zalhala: „Ne? Proč? Ty máš něco v plánu?"

Čím déle táta mlčel a zahanbeně koukal na podlahu a střídavě i na strop. Pomalu mi začalo svítat. Nebo jsem si to aspoň myslela.

„My někam jedeme?" zkusila jsem jednu z mnoha možností.

„Nó?" mrmlal táta. A do háje, to opravdu znělo dost blbě. „Já někam jedu."

„Ty?" podivila jsem se. Od té doby, co jsem byla na světě, jsme všude cestovali společně. Ne, ne, ne, ne!

„Já. A... jeden můj kolega z práce," zabručel. „Tebe bude hlídat teta Miluška, odjíždím dneska večer a příští sobotu se vracím. A co vůec, jdi do pokoje a ukliď si, máš tam bordel," pokynul mi nesmlouvavě rukou, takže jsem ho raději poslechla.

V pokoji jsem měla skvěle uklizeno, akorát na pracovním stole leželo ještě pár řasenek, tvářenka a rtěnka, které jsem nestihla uklidit. Zhroutila jsem se na postel. Zo pohoršeně zamňoukala, protože jsem jí včas nevarovala.

„Zo?" pomyslela jsem si.

„Hm?" odvětila mi také myšlenkou a přeťapkala mi na břicho, kde se stulila a upřela na mě svá krásná kukadla.

„Těch pět dní musíme nějak využít. Teta Miluška je sice neuvěřitelně dolézavá, ale určitě mi dovolí cokoli, pokud při tom neporuším zákon. Co myslíš, Zoé?" zeptala jsem se zvědavě. Pak jsem kýchla a něco mi došlo.

„Jo a... Jak se stalo to, že jsem se proměnila? Když se to přihodilo, brala jsem to jako naprostou samozřejmost, vůbec jsem neřešila, jak se to stalo, proč se to stalo a proč zrovna v tu chvíli?!" myšlenky se ze mě hrnuly neuvěřitelnou rychlostí, bála jsem se, že Zo nebude stíhat, jak rychle jsem přemýšlela. Ale stíhala.

„Prrrr," zavrčela napůl lidským hlasem a napůl kočičím zapředením. Zastavila jsem se. Měla pravdu, ani jsem nekontrolovala tok svých myšlenek.

„Pěkně popořadě. Těch pěti dní využijeme. Nevím jak, ale věřím že něco vymyslíš," hypnotizovala mě téměř rozpustile. Obrátila jsem oči vsloup, to je pomoc, tahle kočka.

„Pomáhám ti, jak můžu," mňoukla ona pobaveně, myšlenka si k ní přece jenom našla cestu. „A o tvé proměně... Netuším. Elfové jsou již od narození," zapátrala ve svém kočičím slovníku, asi nemohla najít ten správný výraz.

„Zelení?" odtušila jsem. Hlavně ať pokračuje!

„Jo, to bude asi ono. Víš, elfové mají striktně zakázané mít dítě s nějakým člověkem, tento prohřešek může takovému nerozvážnému elfovi pěkně zavařit. Elfové ale nejsou jako lidi, nepřemýšlí nad tím, že zákony by se měly porušovat, snaží se být co nejvíc čestní. A proto se někdo takový jako ty narodí jednou za sto, dvě stě let," tázavě přimhouřila oči a čekala, jestli se nechci ještě na něco zeptat. Mlčela jsem.

Její výklad jsem pochopila, ale něco mi nedávalo smysl. Jenže jsem nevěděla co, a tak jsem to po chvilce přemýšlení nechala být.

Zo se mezitím schoulila do klubíčka a brzy usnula, i když bylo teprve deset hodin a nějaké ty drobné. Já ještě chvíli koukala do stropu, ale měla jsem ještě příliš mnoho energie na to, abych dokázala relaxovat.

„Zo?" řekla jsem pro jistotu nahlas, kdyby mě náhodou nevnímala. Zo líně zvedla hlavu. „Konec povalování a zbytečného kecání, jdeme něco řešit, ne? Máme před sebou úkol."

To jsem jí raději sdělila pomocí myšlenek.

„Povídej," pokynula mi hlavičkou.

„Musíme zjistit co jsem. A taky musíme zjistit, co má bejt ta teleportace, o který táta mluvil v úterý, když mi prozradil... no prostě tamto. Přeci něco na ten způsob, že mám jistou poruchu a že tu teleportaci nezvládnu!" postupně se mi všechno vybavilo. Zoé pokyvovala na znamení toho, že mám asi pravdu. Trochu jsem se uklidnila.

„Jenže nevíme o jaké teleportaci mluvil a o jaké poruše taky ne. A navíc musíme počítat s tím, že má pravdu. Jinak je všechno ztraceno a já se budu muset až do smrti líčit, abych mohla mezi lidi. Sakra, jak já si přeju, abychom mohly najít mé zelené příbuzné!" postesklo se mi při představě elfů stejné rasy jako já.

„Musíme to zvládnout. A já ti pomůžu," mňoukla Zo.

„Takže co teď?" zněl můj poslední dotaz. „Do knihovny. Sice budeme muset zabrousit do fantasy oddělení, ale rozhodně najdeme něco přesnějšího než na internetu. Ale počkej... je neděle a v knihovně mají zavřeno, navrhuji ještě něco jiného. Zkusíme meditace a možná to pomůže. Pojedeme tři zastávky městským autobusem až k městskému parku, který je dostatečně velký na to, aby nás nikdo nerušil," odpověděla mi.

Na nic jsem nečekala, ani jsem se neptala, jak zjistila tu informaci o autobusu. Pečlivě jsem se nalíčila, sbalila si pár věcí podle Zoiných instrukcí do malé tašky přes rameno a houknutím jsem sdělila tátovi, který byl ve své ložnici, že jdu ven a že se vrátím až později večer. Raději jsem nečekala na odpověď a rychle jsem za sebou zabouchla dveře.