Fallentes

10.

Přibližně za půl hodiny, když se mi podařilo odchytit autobus a bez nijak velikých potíží dojet až na místo, jsem stála před branami obrovského parku, kam jsme občas chodili obkreslovat kůru stromů na základce. Od té doby jsem tam nebyla.

Park byl ohraničený vysokým černým plotem a nebylo vidět ani na jeden konec, protože plot se mírně stáčel. U brány byla postavena veliká cedule s nápisem: Po- Ne od 6:30 do 22:00. Takže času bylo dost. A na druhé straně byla malá boudička, ve které seděl starý pán a četl si noviny. Zo mi seděla na rameni a ostražitě se rozhlížela po okolí.

„Tak pojďme," zamručela. Vešla jsem do parku, kde nebylo moc lidí. Přeci jen, bylo teprve dopoledne a teplota se pohybovala okolo pěti stupňů, takže to na moc velké vysedávání nebylo. Spíš byla pravděpodobnost, že potkáme nějakého zapáleného běžce, který běhá celoročně. Ale mně zima nebyla, i když jsem si vzala pouze softshellku, jak mi poradila Zo a já neodmlouvala. A i teď převzala vedení.

„Támhle na konci té cesty zaboč doprava a pak, až dojdeš k tomu velikému dubu, uvidíš v dálce takový malý altánek. Tam dojdi."

Dle jejích instrukcí jsem došla až k altánku a měla jsem teď trochu lepší příležitost si ho prohlédnout. Byl kruhový, z bílého dřeva a hnědou stříškou. Stěny byly pouze do výše pasu a vejít se do něj dalo jenom z jedné strany, po dvou schůdcích.

„Že jsem si ho nikdy nevšimla..." poslala jsem Zo svou myšlenku.

„Vejdi dovnitř," řekla mi jemně, ale nesmlouvavě. Poslechla jsem a udělala jsem těch pár kroků do altánku a postavila jsem se do jeho středu. Na jednu stranu jsem viděla cestu, po které jsme přišly, ale jinak byly všude okolo pouze opadané listnáče a sem tam nějaký vzrotlý jehličnan. Nikde nikdo.

Zoé mi seskočila z ramene. Vyděšeně jsem se na ní koukla, vždyť se za těch pár hodin stala mojí hódně důležitou částí!

„Klid, při meditaci musíš být sama, já ti pouze pomůžu," zabručela konejšivým hlasem v mé hlavě. Ale stejně to bylo zvláštní, tolik jsem se sžila s jejími pohyby a ona s mými a teď jsem najednou byla zase sama.

„Posaď se," kývla na mě a modré oči jí opět začaly zářit. Proč muselo být vše tak strašně formální, chladné? Kam se poděla ta prskající, hravá kočka, kam se vlastně poděl i ten usměvavý, vtipkující táta? Alespoň, že škola zůtávala stále stejná.

Odevzdaně jsem se posadila a snažila jsem se zkrotit veškeré neposlušné myšlenky ve své hlavě. Zoé zářila pořád víc a víc, i srst jí začala bíle světélkovat.

„Nemůže nás někdo vidět?" zeptala jsem se přiškrceně, nahlas.

„Nemůže," odvětila mi strašidelně vyhlížející kočka, která najednou zněla jinak. Trochu ve mně šimrala chapadélka strachu, ale stejně jako myšlenky jsem je trochu odehnala. Do háje, co se to se mnou dělo? Myslela jsem jako šedesátiletá duchařská důchodkyně. Ale Zo si mého zmatení ani nevšimla a pokračovala dál: „Chcešli se dostat na tu správnou meditační hladinu, musíš se uvolnit. Tady nezkoušíme jógu, ale to, jak se zbavit všech rušivých myšlenek a dokázat se plně soustředit na náš cíl. Sedni si tak, jak je ti to pohodlné a vyndej věci, které jsi s sebou přinesla."

Jako sorry, tuhle číču mám fakticky ráda, ale teď mlela pořádné blbosti. Ale i přesto jsem z tašky vytáhla čtyři skleněné nádobky, které jsem ukradla z tátovy sbírky, láhev s vodou, čajovou svíčkou, zapalovač a trochu jehličí, které jsem sebrala cestou. Ti bystřejší z vás poznali, že se jedná a zástupce tří živlů. Ten čtvrtý, vzduch měla být asi prázdná miska.

Zoé mi poradila, jak mám co udělat a nakonec jsem seděla čelem k východu a před sebou jsem do řady naskládala misky. Do jedné jsem nalila vodu, do druhé jsem položila zapálenou svíčičku, do třetí jsem nasypala jehličí a čtvrtou jsem nechala prázdnou. Vypadalo to celkem působivě, ale čím dál tím víc jsem si připadala jako nějaká poblázněná věštkyně.

„Zavři oči," znělo dále. A já poslechla a zavřela jsem oči.

„Uklidni se. Nic si nepředstavuj, pouze ped sebou zkus vidět ty čyři mísy. Přemýšlej nad nimi."

Sice jsem nic neviděla, ale mísy jsem si představovala. Sedělo se mi celkem dobře a zima mi opravdu nebyla. Pomalu, ale jistě jsem se uklidňovala a stres odplouval do neznámých končin. Jako stará věštkyně, napadlo mě znovu, ale hned jsem tu myšlenku popudila. Ještě aby mě to rušilo a nic se nestalo. Pokud se tedy nco stát mělo. Přestávala jsem cítit tělo, konkrétně zadek. Ale nemyslet na to, nemyslet na to!

Přibližně po deseti minutách jsem dosáhla onoho malého cíle- necítila jsem ani kousíček těla a v hlavě mi pulsovaly čtyři misky jako požární hlásič. A najednou to všechno přestalo.

(Neodrazuje vás takto nudné pokračování? No, snad ne :D Jinak to, že se Terka pomalu, ale jistě mění - všimli jste si?- je schválně. Zítra očekávejte pokračování a pokud máte nějaké tušení, jak bude příběh pokračovat, napiště mi komentář ;) Docela mě zajímají vaše nápady :D )