Umění přežít

Kapitola 8.

****

Rosa už od rána pilně opravuje rozpadlou střechu. Větve svazuje k sobě a plachtu celou sundala, opravila trhance a díry a dala jí zpět na místo. Vevnitř strop podepřela pilíři a větvemi kolem celého obvodu.
Chlupáč ji celou dobu pozoroval a pak si hrál a dováděl v posledním sněhu. Po tvrdé práci se rosa občerstvila vodou a dala si losí maso. Uvelebila se i se svačinou na padlém kmeni přes potok a pozorovala probouzející se kouzelnou krajinu.

Začíná jaro, sněhy tají a zvířata se pomalu probouzí z půlročního spánku. Z teňoulinkých větviček pokapávají roztáté kapičky a dopadají do kupek zbylého sněhu. Jaro vždycky přicházelo pomalu. Někdy se zdálo, že je na dohled, ale pak se ukázalo, že to byl jen přechodný úsměv sluneční paní a pak zase vládly kruté mrazy. Rosa byla připravená na cokoliv, zvládla už i horší věci, jako vyrovnat se se smrtí rodičů, a nestabilní proměny a nálady zimy ji přece jen tak nerozhážou.

Když dojedla, šla zase pracovat. Udělala spoustu užitečných věcí. Ode dne kdy byla loupit už uběhli tři dny. Stále si musí zvykat, že není sama. Ten jeho upřímný a laskavý pohled teď už není krvelačný a hladový, Rosa z něj udělala milého pejska.
Vždycky když ho hladila vzpomínala na Aiu. Moc ji chybí. Aia nebyla obyčejný pes, umělá tahat sáně a perfektně hlídat.

Když byla Rosa malá, rodiče ji v zimě s Annou a Johannem posadili na sáně a Aiu i s ostatními psy zapřáhli do čtyřzpřežení. Rosa milovala když mohla cítit chladivý vítr ve vlasech a sestřinu ruku na té její. Sjížděli v kopcích kdejaké zatáčky a psům to zdaleka nedělalo problém. Také se pravidelně každým rokem účastnila závodů na saních u vlčích skal. Dvakrát po sobě získala druhé místo a jednou dokonce první. Přesně to ji naplňovalo. Teď ale nemá ani sáně, ani rodinu. Jen psa, po kterém teď pátrá pět chlapů. Ovšem to Rosu ani zdaleka netrápí, teď je pro ní důležitá střecha a to aby přežila poslední zkoušky zimy.

Odpoledne se šla Rosa projít s chlupáčem k Jezeru. Věrně ji následoval celou cestu. Byl naučený chodit vedle nohy a tak neodbíhal a držel se u Rosy co nejblíž. Rosa odkopla hromádku sněhu před sebou do větru a chlupáč se za ním řítil jako poblázněné štěně. A tak si hráli. Rosa po něm házela kuličky a on je chytal do tlamy. Kus cesty dokonce běželi a závodili kdo tam bude první. Chlupáč byl vždycky rychlejší a Rosa obdivovala s jakou ladností a lehkostí umí běhat. Taky by to chtěla tak umět.
Mohlo by se jí to hodit.

Když doběhli k jezeru šli na led. Bruslit na bruslích nikdy nezkoušela, teď si však bohatě vystačila s kradenými boty.

Chlupáč se na led neodvážil jít, asi s ním má nehezké zkušenosti. Rosa přímo sršela energií a radostí. Na jedné noze dělala holubičku a pak zkoušela i otočku, ale při tom upadla. Naštěstí do měkkého sněhu na okraji jezera. Po dlouhých radovánkách nabrala vodu a pomalu se vydali na cestu zpět. Chlupáč vesele zavrtěl huňatým ocasem, když mu Rosa hodila pár zbytků masa které ji zůstali od svačiny v kapse.

Domů se vrátili už za tmy. Hvězdy zářící na obloze nabírali jasnějších barev a nebe vyčarovalo kouzelnou nazelenalou polární záři. Chlupáč od Rosy na chvíli odběhl a začal čmuchat opodál. Rosa šla za ním a všimla si lidských stop pár metrů od její skrýše, která divně zářila. Zarazila se. Neklidně ji začalo bušit srdce, a pohledem zamířila na otevřená vrátka jejího obydlí. Byla dokořán. Hořela. Dovnitř vedlo mnoho stop, ale nebyli její i když nosila mužské boty. Bylo jich více a i na místech, kudy vůbec nechodila. Nakoukla dovnitř. Všechny její věci byli pryč. Zvláštní ticho prorazil až štěkot chlupáče zvenčí. Rozhlédla se, ale nikde nikoho neviděla. Ani chlupáče. Očima krájela místa od kud k ní doléhal štěkot. Ozývalo se to za kopcem a tak nic neviděla. Šla tedy blíže a pomalu se plížila.

Když se vyškrábala nahoru uviděla oheň. První jen na dvou místech, ale pak ze tmy vystupovali další. Když zaostřila zrak, spatřila čtyři muže s loučemi a dva psi. Na statku jich však žije pět. Pomyslela si. Chlupáč kolem nich běhal s nadšením a nemohl se jich nabažit. Rosu pohltila úzkost. Našli ji. Co teď bude dělat. Ví, že to ona je okradla o věci a i o psa. Musí zmizet.

Už už se chystala navždy opustit skrýš a utéct někam na sever, když vtom ji někdo chytil ze zadu za ruce a přitiskl ji ke stromu za kterým se schovávala. Než se stihla vzpamatovat, ucítila obrovskou bolest na zápěstí. Sesunula se níže, ale neměla odvahu pohlédnout predátorovi do očí. Zaťala zuby. Muž ji držel pevně, a pak Rosa ucítila jeho ruku na jejích rtech. Dlaní ji překryl pusu, kdyby chtěla křičet. Rosa se odvážila na sekundu pohlédnout na toho muže. Ve tmě sice moc neviděla, ale jeho vzhled byl velmi dominantní. Ve stinných obrysech rozpoznala jeho dlouhé tmavé vlasy. Linuly se po jeho mohutných ramenech až k pasu. Na krku měl tetování vlka, toho si všimla hned, měla to přímo v úrovni očí.

"Musíš zmizet, hned! Rozumíš??" Zašeptal, a krvelačně se jí přitom díval do očí. " Jestli tě tu najdou, tak ti ublíží. Na vem si. " podal ji brašnu s jídlem a pak ji pustil ze sevření. Rosa se pořádně zhluboka nadechla a pak tiše řekla: " Děkuji Vám pane, proč mi ale pomáháte? " a pohlédla do jeho hnědých očí. " Také jsem měl dceru ve tvém věku" zamumlal hrubým hlasem. " Byla taková milá a poslušná, ale kvůli Válce jsem ji musel opustit." " To je mi líto" dojatě odpověděla. " Už ale běž, přímo na sever. Tam tě hledat nebudeme. A radši se tu moc nemotej, náš vůdce by s tebe nejradši udělal škvarky." Zazubil se a navedl Rosu na cestu. " A co chlupáč" Rosa se s ním tolik spřátelila, nechce ho jen tak opustit. " Asterix je náš Roso. Vím že ti hodně pomohl. Je to hodný pes. Ale nejde to. " Rozloučil se s Rosou a pak se oklikou přidal k ostatním chlapům.

" Kde máš louči?" Křikl na něj Eliáš. "  "Spadla mi do sněhu a vyhasla, tak jsem ji tam nechal" odpověděl. Pak se vydali zpět i s Asterixem. A Rosa? Ta se teď vydává někam do neznáma. Opouští svou vyhořelou skrýš a loučí se s přenádhernou noční krajinou. Třeba se jí poštěstí a najde své sisu a odvahu přežít v těchto krajinách.