Spřízněné duše

11 Postava a činy

Každým dnem se její spaní zhoršovalo. I přes lektvar začala ve snu vídat tmavou postavu, která na ní upírala oči, do kterých neviděla. Dokonce už jí v mysli pronásledovala i v bdělém stavu. Začala cítit potřebu se někomu svěřit. Hagrida nechtěla děsit a Albus už od ní získal až moc informací. Informací o její magii, ale svojí duši se mu zdráhala odhalit. Zbýval už jen jeden člověk, ke kterému měla relativně blízko. Severus. 

Jednoho večera ho sledovala, jak doopravuje eseje na další den. Tentokrát o jejím pohledu věděl, přesto to na sobě nedal znát. 

Trpělivě vyčkávala na to, až svojí práci skončí a bude jí opětovat její pohled.

„Co máte na srdci?" Opřel se do židle a čekal. Bylo jasné, že bojuje sama se sebou a tak jí podvědomě chtěl dát co nejvíc prostoru, i když by raději přešel blíž k teplu hořícího krbu.

„Ten lektvar na spaní." Začala zdráhavě. Čekal, protože dobře věděl, že zásobu doplňoval minulý týden. „Je možné, že přestává působit?"

„Přestává působit?" Pohlcen okamžitými úvahami vstal a přešel k ní rázným krokem. Z blízka si prohlížel její tvář, jako by jí zkoumal rentgenovým pohledem. „Popište mi, co se děje." 

„Poslední týdny se budím, začínám mít sny." Když zaslechl týdny, zamračil se, ale nic neřekl. „Není to tak zlé, jen jsem myslela že třeba silnější lektvar..." Nedořekla to. Zarazil ji jeho výraz.

„V žádném případě. Od teď mi budete každý den hlásit změny. Podle nich se rozhodnu." Pořád se na ní upřeně díval. Viděl únavu v její tváři, začínající kruhy pod očima i nejistotu co cítila. „Jaké máte sny?"

„Vídám temnou postavu. Jen se na mě dívá." Zamrazilo jí. „Nevím kdo to je. Nemám pocit, že by byl z mé minulosti. Ale ta temnota co mě vždy obklopí je tak svazující."

„Měla jste se mi svěřit dřív."

„Já vím." Smutný úsměv mu nedovoloval se na ní dlouho zlobit.

Toho večera Severus nezamhouřil oka. Přemýšlel, jak by jí mohl pomoci, ale víc ho trápila otázka proč. Lektvar, který jí připravoval, by neměl dělat žádné potíže. Ani když si ho dávala každý večer. Obával se leda žaludečních potíží. Co je tedy tak silné, že se jí přes to nabourává do mysli?

Během svého uvažovaní byl zahleděný do krbu, když uslyšel z Aniky pokoje přidušený výkřik. Bez váhaní k ní vtrhl.

Anika seděla na posteli, zhluboka dýchala, oči vytřeštěné a pravou ruku položenou na srdci.

V mžiku stál u její postele, chtěl jí jen chytit za ruku ve znamení podpory. To však nepočítal s její reakcí. Okamžitě si klekla na postel a ruce mu obmotala kolem krku. Držela se ho tak pevně, že sotva mohl dýchat. Nezvládl v tu chvíli ani promluvit, když zlehka obejmul její tělo, které se třáslo pod náporem pláče.

„Severusi, řekni že jsem vzhůru, prosím." Vzlykala mu do ramene.

„Jsi vzhůru." Tykání mu šlo přes pusu velice těžce. Usoudil však, že to teď bude nejlepší. „Teď se pokus uklidnit a řekni mi, co se ti zdálo."

Anika se od něj trochu odtáhla a sedla si zpátky na postel. Chytila jeho ruku a křečovitě ji svírala. Aby nad ní nezůstal nepřirozeně nakloněný, sedl si na postel vedle ní a druhou rukou překryl tu její. Doufal, že jí tím alespoň trochu uklidní.