Vzpomínky na život

Dnes byla od rána neobyčejná zima. Všude kolem plotu napájeného elektřinou i za ním se povalovaly velké chuchvalce husté našedlé mlhy, které si rozdrásávaly své končetiny o ostnatý drát na vrcholu plotu. Všechno bylo navlhlé. Z jednolitého modrošedého nebe šel strach a smutek.

Na nástupu díky chladnu a syrovému vzduchu výjimečně nikdo neomdlel. Další zvláštní událostí bylo, že hlídači kromě standartního hlášení ohlásili také dnešní účastníky sprchování. Uslyšela jsem své jméno. Pak také předvolali Elisabeth Janu, starou ženu,která byla naše sousedka, ještě když jsme bydleli v našem domě, bratry Posnerovy a ještě asi další dvě desítky lidí, jejichž jména mi nebyla vůbec povědomá. Překvapilo mě to. Čekala bych,že se rodiny budou sprchovat společně. Ovšem otce ani mou starší sestru Annu neohlásili.

Před odváděním jsem jim řekla, jak moc je mám ráda. Chtěla jsem, aby to věděli. Pro jistotu. Anna je vždycky do všeho moc hrrr a mohla by udělat nějakou hloupost, které bychom mohli všichni litovat. A zvlášť teď, když jsme se ocitli v téhle nepříjemné situaci.

Otec mi za sebe i za Annu řekl: „My tě taky milujeme, Ester, i Bůh tě miluje. A budeme tě milovat navždy. Pamatuj si to." Smutně se usmál. Stačila jsem je už jen krátce obejmout, než na mě dozorci hrubě německy zaječeli: „Nemáme na to celý den, ty hnusná židovská svině!" Pak se kolem mě semkli a dovedli k ostatním.

Ze štrůdlu pochodujících lidí jsem se naposledy ohlédla a viděla jsem, jak se Anna a otec objímají. Anna měla obličej zabořený v záhybech tátovy košile, nebo alespoň v tom, co z ní zbylo, a otec se tvářil, jako by potlačoval slzy. Ale proč? Nemohla jsem nad tím dlouho přemýšlet, brzy už jsem byla nucena silou davu a dozorců pokračovat v cestě.

Ve stísněné upocené místnůstce jsme si svlékli poslední zbytky našeho špinavého potrhaného oblečení a špatně padnoucí děravé boty. Pak nás semkli do jednoho útvaru lidských těl a popoháněli vpřed. Nebylo to ani trochu příjemné, ale bylo mi alespoň na chvíli teplo.

Nahnali nás do prostorné vykachlíkované místnosti se sprchami trčícími ze stopu a několika odtoky v podlaze. Matně to připomínalo koupelnu. Zkřížila jsem si ruce před hrudníkem a začala se chvět. Spíše víc zimou než studem. Stydět se nebylo proč. Všude kolem mě byly ubohé vyhublé trosky bez síly s kostmi jasně patrnými pod tenkou kůží. Příliš slabí na práci. Všichni stejní. I já.

Potom mi to konečně došlo. Anna mi o tom povídala. Říkala, že když odvádějí lidi do sprch, je to jen zástěrka. Po celém táboře kolovaly tyhle drby, nesly se šeptem při společných jídlech (vlastně se to, čím se živíme, jídlem ani nedá nazývat) i při práci v našich rodných jazycích, kterým nacisté většinou nerozuměli. Už odvedli několik lidí, se kterými se Anna skamarádila. Čekala na ně několik dní, ale oni se už nikdy nevrátili. Nejsou to sprchy, ale plynové komory. Místo vody pustí do místnosti plné vyděšených lidí - nás, Židů - smrtící plyn. Mrtvoly pak posbírají, spálí a popel bez milosti rozpráší nebo z něho postaví silnice a mosty. Tyto informace získala od ostatních lidí. Vždy se dokázala přátelit s každým.

Úplně jsem ztuhla a zacouvala jsem ke zdi. Opřela jsem se o ledové kachličky a zcela zbytečně otočila hlavu ke dveřím. Byly zavřené a podle mého úsudku i zamčené. Bylo k ničemu to zkoušet a plýtvat cennými silami, kterých už mi moc nezbývalo. Zavřela jsem oči.

Na mysli mi vytanul Eliáš, kluk z naší třídy. Je to už tři roky, co jsem se do něho zamilovala. Chodíme spolu už druhým rokem. Je láska mého života. Vzdala bych se kvůli němu čehokoli.

Teď jsem myslela jen na jeho delší vlnité hnědé vlasy, které házely měděné odlesky vždy, když na ně zasvítilo slunce, na jeho oříškové jiskrné oči plné pochopení, na jeho neochvějnou víru v Boha, na jeho myšlenky, které byly tolik podobné těm mým, na jeho silné paže,kterými mě zadržoval v objetí a chránil před strachem, na jeho horké rty, hebké a láskyplné při každém polibku.

Od odjezdu do koncentračního tábora jsem ho nezahlédla. Snad je to dobře. Třeba zůstal ušetřen. Srdce se mi rozjásalo radostí a zároveň sevřelo zármutkem. Možná bude žít! Ale už ne se mnou. Miluju ho a on mě, vroucně a plamenně. Jsme pro sebe stvoření. Chtěli jsme se vzít. Mít spolu děti. Přáli jsme si, aby naše láska byla věčná. Nebude.

Oči se mi zalily slzami. Tohle je konec. Konec mého krátkého života. Pouhých patnáct let jsem na tomto světě a už mě ženou pryč. Bolest na žebrech mě úplně ochromila. Měla jsem velký, velký strach. Strach ze smrti. Z konce. Z nicoty.

Pak jsem přišla k sobě. Nemám moc času. V duchu jsem se rozloučila s Annou a otcem. Proto byli tak smutní. Věděli, že jdu na smrt. Dále jsem dala sbohem matce a dvojčátkům. Všichni umřeli při porodu. Alespoň takhle nám to dozorci řekli. Kdoví, co se opravdu stalo. Odpustila jsem všem, kteří mi kdy ublížili. Pomodlila jsem se a děkovala Hospodinovi za můj krásný, i když krátký život. Ucítila jsem zvláštní zápach. Bezmocně jsem sledovala, jak se Elisabeth Jana a další staří a slabší lidé hroutí k zemi. Ubíhají mi poslední vteřiny. Nakonec jsem naposled objala a políbila Eliáše. Naposledy jsem šťastně vyletěla do nebes.

Začíná se mi točit hlava. Cítím podivnou malátnost. Podlamují se mi nohy. Poslední,co vidím, než má hlava s dutým křupnutím naráží do vykachlíkované podlahy, je roj třpytivých duhových motýlů. Obklopuje mě a vynáší mě k nebeské bráně do Ráje. Unaveně se usmívám. Tady konečně budu šťastná. Navždy.

Děkuju, že jste dočetli až sem. Snad se vám povídka líbila a nemáte z ní tak velkou depresi jako já. :) Jen bych chtěla říct, že jsem tuhle povídku napsala už před rokem a půl, takže to je občas trochu kostrbaté a vyskytují se tam faktické chyby. Za to se omlouvám, ale už se mi to nechtělo celé přepisovat. Psala jsem ji do jedné soutěže,ale moje češtinářka ji tam zapomněla odeslat (grrr!) a další rok jsem bohužel také neuspěla. Proto jsem ji chtěla uveřejnit alespoň tady. Doufám, že jsem vám trochu přiblížila strach ze smrti a hrůzy, které se děly za druhé světové války :( a třeba vás i inspirovala.