Srpen/září 2024
Velkou cenu Nizozemska v Zandvoortu vyhrál k velké radosti všech domácích fanoušků Max Verstappen. Pro Ferrari, a především pro Charlese, to znamenalo jediné, jsme zase tam, kde jsme začali. Body prvních dvou jezdců, tedy Maxe a Charlese, byly najednou srovnané a všechny předchozí závody jako by ani neexistovaly. Začínalo se zase od nuly.
"Adri! Máme problém," bušil Charles na dveře koupelny našeho hotelového pokoje v Miláně v pátek ráno před volnými tréninky. "Co se stalo?" zavolala jsem na něj a ztlumila proud vody, abych ho lépe slyšela. "Vlastně nemáme problém. Máme totální mega průser!" vyšiloval. Povzdychla jsem si, vypla vodu úplně a hodila na sebe župan, abych mohla vyjít za ním do pokoje. Podívala jsem se na jeho výraz, který balancoval na hraně mezi vyděšeným a zoufalým. "Andrea si zlomil nohu. Musíš to vzít za něj," řekl už o trochu klidněji. "Vážně si zase musíš vymýšlet? Myslela jsem, že se od té doby náš vztah někam posunul," ušklíbla jsem se a udělala pár kroků ke skříni, kde jsem ztuhla leknutím. Na malém gauči v rohu místnosti seděl Andre s levou nohou nataženou na sedačce, berlemi opřenými o opěrku a s omluvným úsměvem na tváři. "Co jsi proboha dělal?" zeptala jsem se ho nevěřícně. "Spadl jsem ze schodů," pokrčil rameny. "Spadl ze schodů! Chápeš to? Pár dní před jedním z nejdůležitějších závodů sezóny můj osobní trenér spadne ze schodů a zlomí si nohu. Zrovna v Monze!" Charles vypadal, že mu každou chvíli praskne cévka v mozku. Pochodoval po pokoji tam a zpátky a hrál si se svými náramky. "Charlie?" oslovila jsem ho, ale ani se na mě nepodíval. "Charlie!" zvedla jsem hlas a on sebou cuknul. Přešla jsem k němu a chytila jeho ruce do svých. "Vím, že je na tebe teď velký tlak, ale zkus se trochu uklidnit, ano? Zhluboka se nadechni..." Udělal, co jsem mu řekla a jeho zatnuté svaly na krku se pomalu uvolnily.
"Nechceš si jít radši odpočinout? Docela mě znervózňuješ," obořila jsem se na Andreu, který seděl za garáží, kde jsem se snažila s Charlesem rozcvičit před tréninkem. "Jsem v pohodě," ušklíbl se Andre a Charles se uchechtnul. "Ty mě taky pěkně štveš," procedila jsem skrz zuby jeho směrem. Měla jsem pocit, že si ze mě jenom dělají legraci. Většinu cviků mohl Andrea klidně kontrolovat i se sádrou na noze a jediné k čemu jsem byla Charlesovi užitečná bylo kopání si s míčem. Jenže v tom zase pro změnu stojím za prd, což mi oba dávali dostatečně najevo.
Naštěstí moje trápení netrvalo příliš dlouho a Charles konečně naskočil do auta. Věděla jsem, jak moc pro něj znamená, aby si o tomto víkendu vedl dobře. A nejen dobře, nejlépe co to jde. Musel vyhrát. Kvůli šampionátu, ale hlavně kvůli tomu, kolik Tifosi na něj spoléhalo. Čekání na další vítězství Ferrari na domácí půdě bylo dlouhé. Moc dlouhé, ale letos konečně Charliemu všechno hrálo do karet a měl vykročeno správným směrem.
"Není to moc fajn. Dost to nedotáčí..." Poslouchala jsem Charlese po obou trénincích, zatímco mi společnost dělali Andre a Joris. "Vypadá pěkně vytočeně," poznamenal ten mladší z nich a já se na něj úkosem podívala. "Ani mi nemluv. Ty nejsi ten, co ho musí každý večer uklidňovat, že to dopadne dobře." "A bude hůř. Dovedete si představit, že by to takhle vyrovnané bylo i před Abú Dhabí?" přisadil si Andrea a já mu věnovala jeden ze svých nejvražednějších pohledů. "Jak to vůbec můžeš vyslovit? Jestli se teď bude takhle chovat každý závodní víkend, tak ho utopím ve vaně," zabručela jsem. "Je to vážně tak hrozné?" uchechtl se Joris a já jen přikývla.
Když porovnám Charlese z letní přestávky a Charlese po Zandvoortu, bylo to jako bych chodila se dvěma různými lidmi. Byl zamlklý, ale zároveň výbušný. Vadila mu každá drobnost, která nebyla podle jeho představ. Uzavíral se do sebe, ale přitom si dokázal hodiny stěžovat na každou maličkost. A já ho jen tiše trpěla a modlila se, aby tento víkend dopadl dobře a mně se zase vrátil ten roztomilý plyšák Charles, na kterého jsem byla zvyklá.
Třetí trénink už mohl hodně napovědět, ale nikdo z nás se nechtěl vzdávat nadějí ještě před samotnou bitvou. Charles měl až 7. nejlepší čas a před ním byl dokonce i Hamilton, kterému se letos nedařilo absolutně nic. Před kvalifikací jsme s Charlesem nepromluvili ani slovo. Nechtěla jsem ho rozptylovat, a navíc jsem se bála, že by zase kvůli něčemu vyletěl, a to by nepomohlo ani jednomu z nás. A tak jsem mu jen dala pusu na tvář, popřála mu hodně štěstí a s Jorisem a Andreou se uchýlila do jeho části garáže, kde jsme mohli sledovat kvalifikaci. Dojel druhý. Druhý za svým největším rivalem, Maxem.
Nedělní atmosféra byla napjatá, a kromě toho nejnutnějšího jsme spolu s Charlesem moc nemluvili. Absolvovala jsem s ním rozehřívací trénink a pocítila jsem obrovskou úlevu, když nadešel čas, aby vlezl do svého auta. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu. Vždycky jsem měla strach z každého závodu, který odjel. Vždycky jsem měla sevřený žaludek a v duchu se modlila, aby se mu nic nestalo. Ale s tím, jak se poslední dny choval, jsem byla ráda, že se teď chvíli nebudu muset dívat na jeho kyselý obličej. A to říkám o Charlesovi jako o člověku, kterého miluju nade všechno na světě.
Byli jsme za polovinou závodu a na pořadí z kvalifikace se nezměnilo vůbec nic. Charles jel druhý a Max si vytvořil na první pozici slušný náskok skoro pěti vteřin. Najednou ale Red Bull s číslem 1 začal na rovince zpomalovat, až nakonec zastavil úplně na kraji asfaltu. Charles prosvištěl kolem odstaveného vozidla a na prvním místě vydržel i po opětovném spuštění závodu za safety carem. A vydržel na něm až dokud neprojel kolem šachovnicové vlajky a tím vyhrál celý závod. Ferrari navíc mělo dvojitý důvod k radosti, protože Carlos skončil na třetím místě.
"Je mi líto, jak dopadl Max. Rozhodně bych se s ním radši utkal na trati, než aby musel odstoupit. Ale takhle to prostě občas chodí a tahle výhra pro mě opravdu hodně znamená," usmál se Charles do kamery. Konečně zase úsměv, už jsem se skoro bála, že už ho nikdy neuvidím.
Jojo, já vím...ať žije moje fantazie a výsledky, které se nikdy nestanou 😁
Děkuji za všechny hlasy a komentáře 😊
-B.
