Jeho vlastní volba [Snarry] ×

10. Povinnost

Když se ti dva po krátké slovní přestřelce konečně přesunuli do lektvaristovy ložnice, Harry nemohl být nervóznější. Srdce mu odbíjelo nepravidelnou rychlostí, dech měl zrychlený, nohy zdřevěnělé a po levém spánku mu tekly kapičky potu. Snapeův pokoj byl zařízený podobně jako ten jeho velice střídmě, jediným rozdílem byla menší knihovnička umístěná naproti dveřím. Celé ložnici však dominovala velká manželská postel, kterou jakmile spatřil, skoro se mu podlomila kolena. Bylo to tady. Právě tady a teď mělo k té chvíli dojít a on už s tím nic neudělá. Nejraději by utekl a zavřel by se ve svém pokoji, nebo se vydal ještě dál, rovnou do Nebelvírské věže. Na to už ale bylo pozdě. Navíc, když si tuto místnost, stejně jako jejího majitele, vybral sám.

Na malý, sotva znatelný okamžik se mu před očima promítl rozhovor, který spolu vedli před několika málo minutami.

"Nuže, Pottere...," pokračoval tichým hlasem, v němž nedal znát žádné emoce starší muž, "přejete si, pokračovat ve vaší ložnici, či v mé?"

Mladík nasucho polkl a rozpačitě uhnul pohledem. "Záleží na tom?" zeptal se roztřeseně.

Snape kývl hlavou, jako kdyby to bylo snad naprosto jasné a obličej se mu stáhnul do přísné grimasy.

"Samozřejmě," procedil, "i přesto, že spojením se musíme zabývat pouze dnešní noc, trávit tady budete ještě minimálně dalšího půl roku. Sám musíte vědět, zda budete klidně spát v místnosti, kde k tomu všemu došlo, nebo ty chvíle raději strávíte v ložnici svého nenáviděného profesora."

Harry se nemusel rozmýšlet dvakrát. Rozhodně nehodlal myslet na sex s ním pokaždé, když vejde do svého pokoje. Stačilo, že si na to vzpomene pokaždé, když vstoupí do tohoto bytu.

Harry zavrtěl hlavou, aby všechny ty vzpomínky vyhnal z hlavy a lehce se otřásl. Alkohol ho na jazyku a v hrudi ještě sice stále pálil, ale zima v ložnici byla poměrně velká, až nechápal, jak tu Snape vlastně může spát. Možná, že prostě chodil do postele oblečený. To dávalo smysl. Nedokázal si představit Snapea v pyžamu, nebo třeba nahého.

Rychle spolkl knedlík v krku, když mu došlo, že druhou variantu patrně velice brzy bude mít šanci uvidět na vlastní oči.

Nakonec silně stiskl ruce v pěst a aby tam nestál jako solný sloup, posílený alkoholem se rozešel posadit na postel s černým povlečením. Jakmile se usadil, překvapeně zjistil, že je poměrně pohodlná. Díky tomu tak mohl vyvrátit všechny ty zvěsti, že lektvarista spí jako netopýr zavěšený ze stropu, nebo jako upír v rakvi. Tok jeho myšlenek narušil až jeho manžel, který jej do ložnice konečně následoval. Bez řečí se vydal přímo ke komodě, otevřel jeden z šuplíků, něco z něj vyndal, znovu ho zavřel a konečně se pomalu, téměř opatrně přesunul k Harrymu.

Zapíchnul se do něj svým hlubokým, ostřížím zrakem a chvíli si ho jen tak prohlížel.

"Věříte mi, Pottere?" vyřkl svou otázku nakonec a dřív, než se mladík vůbec stačil nadechnout k odpovědi, dodal: "Zapomeňte na všechny urážky, které vám vytanuly na tom vašem drzém jazyku a laskavě se zamyslete. Věříte mi dostatečně, abyste mi svěřil svůj život?"

A taky své tělo, zaznělo v té otázce nevyřčeně, ale Nebelvír si to i beztak domyslel. Přesně, jak si Snape myslel, chtěl nejdřív něco peprného odseknout. Vyprovokovat ho, poslat ho ke všem čertům a pak se si nechat uložit školní trest, nad jehož vypracováváním by na něj naštvaně nadával. Alkohol, který mu nyní koloval v krevním oběhu, ho k tomu dokonce nenápadně tlačil. Pravdou ale bylo, že právě kvůli té jednoduché a přesto tolik složité odpovědi se dostali právě sem. Jedna Harryho část, ta, která se dostatečně dokázala přenést nad Snapeovu osobnost, jeho chladné arogantní a kruté jednání, ta, která tajně pociťovala vděk pokaždé, když mu černovlasý muž zachránil život, mu opravdu věřila.