Fallentes

11.

Ššššššš

Ozvalo se někde v dálce. Trochu mě to vylekalo, ale ne natolik, aby mě to vyrušilo z mého klidu.

Ššššššššššš

Zase. Co to bylo?

„Naslouchej jim, budeš tomu rozumět," ozvala se mi v hlavě Zoé. Nemohla jsem byt soustředěnější a uvolněnější zároveň, jak jsem se snažila. Jemné šumění brzo přešlo v hukot a sem tam se ozývaly nesrozumitelné slabiky. Znělo to tak trochu, jako když si hudebníci před koncertem ladi nástroje, akorát mnohem intenzivněji. Zvuky zesilovaly a zesilovaly...

A najednou nic, zase.

„Ahoj, Terko, cau Zoe. Pěkný jména. Konečně nekdo normální," ozval se mi chlapecký hlas v hlavě. Čekala jsem cokoli, ale stejně me překvapilo, jak jasně ten hlas zněl. Jako by věděl, že přijdu. Akorát já jsem vůbec nevěděla, komu ten hlas patřil.

„Jé, tak s tím si vůbec nedělej starosti! Já jsem Eoin, desetiletý dub!" odpověděl mi. No nazdar, napadlo mě okamžitě. Další čteč myšlenek. Tady jeden opravdu nemá soukromí. Potvrdilo mi to ohromné zaburaceni, vzdáleně připomínající smích.

„Hehe, čtvernohá, ejhle, jaká švanda s tou dnešní mládeží může být! Já jsem Tmolus, a rostu si to tadyhle vedle mladýho. Kdyby tě to zajímalo, stačilo by mi větev natáhnout a dosáhnu na tebe, hehe!"

Tento hlas byl o něco hlubší, zněl jako když řežete pilou dříví. Dobře, to není zrovna nejlepší přirovnání, ale je vystihující. To, že mluvím se stromy mě nijak nevyvádělo z míry, byla jsem ráda a navíc to bylo dost podobné meditaci, takže proc ne. Můj sarkasmus odplul někam do dálných krajin a neměla jsem vůbec náladu odmlouvat nebo tak něco. Dokonalý nápravný systém. Znovu se ozval burácivý smich.

„Kolik vás tu je? Kolik vás teď poslouchá me myšlenky?" odvážila jsem se zeptat.

„Všichni, co chtějí," odpověděl mi další neznámý hlas, dost podobný hlasu mého táty.

„Heh?" vyjádřila jsem se poněkud překvapeně.

„Nemáme tak nešikovně vzdálenostmi ovlivněnou komunikaci jako vy lidé. A jen tak mimochodem, já jsem Sean, lýkový bratr tady malého Eoina. Také dub," představil se mi další strom z tohoto obrovského parku. A mě začala v hlavě hlodat jistá ne příliš skvělá představa.

„Vysvětlete mi to, prosím," pobídla jsem stromy.

„Všichni tě můžou poslouchat, když chtějí. Když ne, tvůj hlas je pro ně pouze další šum. Chápeš?" ujal se slova Eoin.

„Všichni? Sakra, kdo všichni?" nechápala jsem. Nebo spíš... Nechtěla jsem chápat.

„Úplně všechny stromy a keře a květiny, ty natvrdlá!" zaburácel někdo nový.

„Všichni, i ti, kteří pobývají v Yellowstonu, jsou poblíž Viktoriiných vodopádů nebo zakořenili u mateřské školy a sledují malé děti lozící pro prolézačkách!" stupňoval hlasitost své přednášky.

A pak se stalo něco ohromného, až mi mohla hlava prasknout. Ze všech stran se postupně ozývaly nejdřív stovky, poté tisíce a nakonec snad milióny či miliardy všech nejrůznějších hlasů, od nejpisklavějších až po ty, které by mohly rozlomit skálu pouhým křiknutím. Nemohla jsem ohluchnout, tyto hlasy přicházely jinak, než přes mé slabé ušní ústrojí. Tady šlo o něco opravdu vzácného a přitom pocitově tak známého. Mluvila jsem s rostlinami.

„Dost!" zařvala jsem co nejhlasitěji. Všechno utichlo.

„Jsem tu kvůli jisté věci. Myslíte, že byste mi dokázali pomoct?" zeptala jsem se nesměle.

„Ne," zabručel k mému překvapení Sean.

„Jsi unavená. Jdi domů a odpočiň si, jinak to nezvládneš. Už teď je toho moc. Ukonči meditaci a pozítří přijď zase, budeme tě očekávat," řekl mi.

Ozvalo se mnoho souhlasných zabručení. Uvolnila jsem se, nadechla a ukončila spojení. S námahou jsem otevřela oči a zhroutila se na tvrdou podlahu altánku.

Z hlediska běžného člověka šlo o krátký rozhovor, délkou podobný těm, které čas od času prohodím se spolužáky ze základky. Ale musím vás trochu opravit. Šlo o můj nejdelší rozhovor v kuse, trval totiž pět hodin a třicet šest minut, jak mi prozradil mobil.

Na podlaze altánku jsem ležela dlouho a snažila jsem si urovnat v hlavě vsechny ty informace. Prostě mi to nedávalo smysl. Jak by mě mohli slyšet všichni? Vždyť kdyby slyšeli mě, museli by zaregistrovávat hlasů mnohem, mnohem více. A také mě o chvíli později napadlo- jak to, že mi rozuměli? To komunikují česky i mezi sebou? Teprve pak jsem si všimla Zoé pyšně trůnící vedle mých nohou. Hypnotizovala mě svýma jasně modrýma očima a vypadala vážnější než jindy.

„Vedla sis dobře," mňoukla spokojeně. „Opravdu dobře. Předpokládala jsem, že se nedostaneme dál než k několika 'ahoj', takže jsi mě velmi příjemně překvapila. Ale teď už pojď domů, mám strašnou chuť na mléko," změnila rychle téma a vyskočila mi na břicho. Chtě nechtě jsem se zahihňala, Zoiiny jemné chloupky by jistě lechtaly každého.

Posadila jsem se a s mírnými potížemi jsem se i postavila. Rozhlédla jsem se, ve snaze najít malého Eoina nebo Seana, ale stromů bylo okolo tolik, že jsem neměla šanci. Rychla jsem posbírala všechny naše věci a se Zo na rameni jsem se vydala na zpáteční cestu domů. V autobuse jsem měla problém přesvědčit řidiče, že moje kočka je neškodná, ale nakonec nás ty čtyři zastávky jet nechal

(Jáj, ty kapitoly jsou čím dál tím delší :D Ale ono nemá smysl, abych rozdělovala souvislý text, nepřijde vám? Příběh se mi začíná rozvíjet a rozvíjet... Mám tak 50% šanci, že to do soboty stihnu dopsat :/ No nic, zítra další kapitolka ;) )