Píseň duše I.✓|²⁰²³ (PROBÍHAJÍ OPRAVY)

XVI.

Mariana

Vůbec jsem nerozuměla ničemu z toho, co se tady dělo. Říkala jsem si, že se mi to za pár dní rozleží v hlavě, ale tohle už trvalo několik měsíců. Napřík tomu, že se mi v noci zdávaly opravdu hrozné sny. Neustále jsem si v duchu opakovala, že to mám z toho lpění na myšlence, že jsem někdo, kdo údajně vlastnil léčivé schopnosti. Někdo z minulého života.

Nebylo tomu tak nebo alespoň touto myšlenkou jsem se snažila zahnat skutečnost jako takovou.

,,Řekni mi, co se tady poslední dobou děje? Vysvětli mi to prosím, mám dojem, že mi něco zásadního uniká. Chováš se divně. Nejen ty, ale i Matyas,"

Po vyslovení onoho chlapeckého jména přišla lehčí zástava srdce. Do jisté doby jsem žila s vědomím, že jsem prach obyčejné děvče žijící si svůj obyčejný jednoduchý život, tedy až na rodinné vztahy. Tam to ideální prostě nebylo, ale řekněte mi, kde najdete ideální, takřka bezchybný vztah jako takový? Vždycky se něco najde. Dokud nepřišel on. Ale také to znáte, snažíte se před tím utíkat, ale současně víte, že do nekonečna utíkat nemůžete. Dostane vás to, tak, či onak.

,,A co s tím má co souviset zrovna on?" Otázala jsem se s lehkým nádechem arogance. Ve skutečnosti jsem se to v hloubi sebe snažila jen zapřít. A jak jsem už jednou řekla, nemělo smysl před tím utíkat. Už to prostě dál nešlo. Tušila jsem, že právě dnes nastane total mental breakdown. Aneb ,,facka reality"

,,ty jseš tak hrozně tvrdohlavá," usmála se Kara a krátce poté si zapálila cigaretu. Sama jsem se snažila najít souvislosti. Ale jak jsem už od minula věděla, všechno souviselo se vším.

Musela jsem kousnout do kyselého ovoce a přiznat se.

,,Víš, nedávno sousedce utekl králík, kterého jsem před nedávnem vyléčila," začala jsem na úvod a Kara naslouchala. Poté kývla hlavou na znamení souhlasu.

,,Ano, říkala jsi mi o tom, ale povídej. Mám takový pocit, že jsi mi neřekla všechno," dodala krátce s očekáváním, co jí na to povím dál.

,,s Eliškou jsme ho hledaly všude. A shodou okolností se zatoulal na půdě v práci," na tohle jsem moc nerada nevzpomínala. Tedy alespoň ne na to, co následovalo poté.

,,a jak jsem hledala Ťapku, našla jsem tam staré krabice, ve kterých se nacházely fotky z války," můj hlas se začínal pěkně třást. Přiznání bylo na dosah, jen jsem se tomu vědomě bránila. Nevědomě jsem to už dávno věděla, jen ne a ne mi to dojít. Kara udiveně naslouchala dál.

,,pak jsem ty fotky odnesla babičce a žádala si vysvětlení jejich původu," už jsem začínala pomalu vzlykat. Po tváři mi tekly první slzy a krátce na to jsem začala popotahovat. Kara mi za okamžik podala papírový ubrousek, abych se vysmrkala. V tu ránu se mi to všechno spojilo. Všechno, i ty mé nedávné prapodivné sny.

,,Karo," vzhlédla jsem ke své kamarádce. Ta můj pohled okamžitě vycítila a krátce poté jej opětovala. Přes své srdce jsem pocítila zvláštní, doposud neznámé napojení. Ano, Kara byla mou kamarádkou již od plýnek, jako jediná z mého okolí mi rozuměla, nikdy mě nehodila přes palubu, když jsem měla trable. I přesto, že to byla má spřízněná duše, jsem toto napojení cítila opravdu poprvé.

,,Co se děje?" Optala se mě s větší dávkou starosti, jež se jí leskla v očích. Zamrazilo mě v zádech, protože jsem si myslela, že mě označí za blázna, pokud ji to teď řeknu.

,,Zdálo se mi o místě, kde jsem nikdy předtím nebyla. Prostory jsem sice nepoznávala, ale byla jsi tam ty, Matyas a plno dalších lidí. Ty lidi jsem neznala. Vás dva ano, všichni jsme na sobě měli divné oblečení,"

Víc jsem si bohužel nestačila zapamatovat. Jediným záchytným bodem, který jsem si pamatovala, byl několik metrů vysoký plot s ostnatými dráty. Víc už ani ťuk. Plakala jsem i nadále, protože toto zjištění šokovalo mě samotnou. Řekla jsem jí i o Matyasovi. Byla jsem hrozně zmatená a jediný, kdo by mi dokázal pomoct, byla Karolína.

Pak učinila něco, díky čemu jsem se na sekundu musela uklidnit. Její obě ruce náhle přistály na levém prsu. Tam, kde se nachází naše srdce. Stále jsem ji zaujatě pozorovala.

,,To musíš vědět jen ty sama," začala po chvíli a já nasadila svůj obvyklý tázavým výraz.

,,moment? Co prosím?" A jak jsem řekla, přes mou tvrdohlavou povahu jsem si to odmítala přiznat.

,,Tvé srdce odpovědi zná. Zkus mu občas taky naslouchat." Hlesla a já krátce poté její ruce ze sebe opatrně smetla se slovy ,,v žádném případě,"
Kara nevěřícně zamrkala očima.

Ne, to prostě nemohla být pravda. Ačkoli důkazů proti mě bylo dost, nebyla to pravda. Nemohla to být pravda. Já žádné léčitelské schopnosti nevlastnila. To s tím králíkem a vším okolo byla pouze jen náhoda. A sny mám, protože mi už z toho všeho hrabalo. To by bylo mé odůvodnění. Nemohla jsem být současná inkarnace té ztracené babiččiny dcery.

,,To se pleteš," prskla jsem po vteřině. Už jsem začínala být opravdu podrážděná.

,,Nee, to ty se pleteš. Ale znám tě, jsi hrozně paličatá." Na to jsem po kamarádce vrhla opovržený pohled a ta mi vrátila výraz typu ,,no jo no, co s tebou mám dělat" prostě ,,no jo no" pohled.

,,Vy všichni se pletete!"

A nebo se přeci jen mýlím jen já?

__________________________________________

Hoj ahoj!
Jak tak koukám, poslední dobou mě to psáno jde od ruky nějak.🙂
Ale jsem za to hrozně ráda, protože i tenhle příběh stihnu brzy dokončit.
Jako pozdrav vám posílám novou kapitolu.

Zatím se mějte krásně,
Stephanyeh☺️