Kočičí tajemství

Kapitola 4.

Světle šedý kocourek se protáhl dvířkami ven.

Proběhl zahradou svých dvounožců a hbitě vyskočil na dřevěný plot kolem celé zahrady, který jí odděloval od nedalekého lesa. 

Kožíšek měl nasáklý ranní mlhou, která se vznašela všude kolem a krásnýma modrýma očima pozoroval jak se slunce dere na oblohu a svými teplými paprsky barví okolní stromy a vzdálené kopce dozlatova. 

Miloval sledovat východ slunce. A určitě byl radši tady venku než zalezlí uvnitř doupěte dvounožců. 

Čím byl starší, tím častěji a raději tu trávil svůj čas. 

Nevěděl proč přesně to tak má, ale cítil se tu dobře. 

Náhle se za jeho zády ozvalo mňouknutí. „Modroočko?" . 

Mladý kocourek ani nemusel otáčet hlavou a poznal, že je to Myšička. Zrzavobílá kočička se značnou nechutí přeběhla rosou pokrytou trávu a vydrápala se na plot vedle něj. 

„Co tu děláš takhle brzy ráno?" optala se ho. „Myslela jsem, že jsi ještě v pelíšku"

„Už mě to doma nebavilo víš " odpověděl Modroočko s pohledem stále upřeným na právě vychazející slunce. 

Mladá kočička nechápavě naklonila hlavu na stranu. Modroočko si myslel, že tomu nebude rozumět. Vždyť i on sám sobě občas nerozuměl. Proč mě tak vábí les? Proč radši nejsem v pohodlí dvounožců? Vždyť se o mě tak hezky starají. A proč mě tak vzrušuje představa divokých koček žijících v lese???. Nechápal to. 

Proč prostě nebyl jako ostatní domácí mazlíčci. 

Šedivý kocourek olízl Myšičce ouško. „Včera jsem byl za Felixem " řekl pevně rozhodnutý říct jí pravdu. 

„Za Felixem?" „A proč?" zeptala se a v očích jí samou zvědavostí zajiskřilo. 

„Víš jak o sobě říká, že v lese potkal divoké kočky, no tak jsem chtěl zjistit jestli je to pravda " mňoukl Modroočko. 

„A je ?" . 

Modrooký kocourek přikývl. „Ukázal mi svou jizvu na krku, kterou utržil při bitvě s nimi a ta jizva opravdu vypadá jakoby byla vytvořena drápy nějaké kočky". 

Modroočko cítil jak Myšička zachvěla. Zjevně při pomyšlení, že by se někdy s těmi divokými kočkami setkala tváří v tvář . 

Jeho samotného ta myšlenka naopak vzrušovala a pokaždé když pomyslel na divoké lesní kočky mu celým tělem projel zvláštní pocit. 

„Půjdeme za Čertem ?"  navrhl a zrzavobílá kočička s radostí souhlasila. 

Obě mladé kočky seskočili z plotu a namířili si to přímo k doupěti Čertových dvounožců. 

Když podlezli pod plotem od dvounožců, kde bydlel černý kocourek, Modroočko okamžitě poznal, že tu Čert není. 

„Nejspíš si ještě hoví v pelíšku" pobaveně mňoukla Myšička . 

„Tak to ho v tom případě pojďme probudit" navrhl světle šedý kocourek s rošťáckým výrazem ve tváři. 

Bílá kočička se zrzavými fleky přikývla se stejným úšklebkem jako on, když jí došlo co má Modroočko za lubem. 

Oba dva se dali do hlasitého mňoukaní a už se nemohli dočkat jak se jejich přítel bude tvářit až celý rozespalý půjde zjistit kdo si ho to dovolil vzbudit.  

A měli pravdu. Zanedlouho dvířkami vykoukla Čertova uhlově černá hlava . 

Černý kocourek si pořádně zívl a oni dva se rozesmáli na celé kolo, když viděli jak se Čert tváří. Černý kožíšek měl celý rozcuchaný takže nebyl pochyb o tom, že ještě před několika chvílemi tvrdě spal. 

Modroočko s Myšičkou na sebe rošťácky mrkli jak se jim zase jednou povedlo si z černého kamaráda vystřelit. 

„Čerte!" mňoukl na rozespalého kocourka Modroočko pobaveně. 

„Jak to vypadáš?!" . 

Čert něco zamumlal a vůbec nevypadal vyvedený z míry. Poodešel kousek dál a protáhl se na ranním slunci.

Zrzavobílá kočička se za ním laškovně rozeběhla a šťouchla ho do ramene. 

Černý kocourek si to samozřejmě nenechal jen tak líbit. Vyskočil na ní a převratil jí na záda. 

Modročko se se smíchem za svými kamarády také rozeběhl a skočil Čertovi na záda. 

Ten se ohnal, ale on byl rychlejší a zmizel z dosahu Čertovy tlapky. 

„Haha, nechytil" vysmíval se kamarádovi naoko. 

Jak se tak smál, vůbec si nevšiml Myšičky, která teď po něm vystartovala a překotila Modroočka na bříško. 

Myšička se značnou pýchou uchechtla a mňoukla na šedivého kocourka. „A kdo se teď bude smát?". 

Modroočko si povzdychl. Ach jo nechal se přemoct. 

Zrzavobílá kočička z něj po chvíli sundala tlapky a on se tak mohl zase vydrápat na tlapky. 

Pak se všichni tři o sebe opřeli a navzájem se hřáli a Modroočko děkoval za to, že může mít tyhle dva po svém boku. Za to, že má takové přátele jako jsou oni.