Umění přežít

Kapitola 15.

****

Další den ráno se počasí zcela vyjasnilo. Z listnatých stromů vyrůstají pupeny a čekají na správnou příležitost vyklíčit. Jaro se pomalu blíží a i zvířata jsou si toho vědoma. S východem slunce začali pípat novorození krkavci, kteří se vylíhli v nedalekém hnízdě. Vyčkávají na své rodiče. Každou chvílí se k nim vrátí a nakrmí je. Na rozdíl od Rosiinich rodičů.

Rosa překonala bolest v pravém kotníku a vydala se na dobrodružnou obhlídku nedalekého tábora. Nějaké jídlo by se jí mohlo hodit. Už ji slušně kručí v břiše. Opatrně slezla po ještě mokrých balvanech a v cestě ji bránil padlý smrk. Během bouřky do něj udeřil blesk, jako i do dalších jedinců a nešťastníků v lese. Některé stromy zůstaly padlé na místě. Spálené v černý uhel.

Rosa ho tedy opatrně přelezla, přitom se škrábla na zápěstí o jednu z ostrých větví. Když byla zase zpátky na zemi, otřela si rukama kalhoty a pokračovala dále z kopce. Podle mapy je tábor dvě míle jihozápadně odsud. Než se Rosa nadála, byla tam. Jako první spatřila několik vysokých stanů poblíž jezera. Je odtamtud nádherný výhled. Venku u druhého stanu zleva sedí dvě ženy a šijí deky. Vypadají jako matka s dcerou. Vyšívají různé kruhové ornamenty a ta mladší vyšívá i obrysy zvířat. Kousek od nich je ohrada s ovcemi, kterou hlídá jeden sibiřský husky. Jeho modré oči, sledují každý pohyb v okolí. Uprostřed tábora je velké ohniště, u kterého sedí ten pán který Rose pomohl ovázat nohu. Opéká si kus masa a vypadá spokojeně.

Rosa se rozhlíží po celém táboře a najednou ji přepadá úzkost. Pomohli ji, nemůže je přece okrást. Jsou až příliš milí. Když v tom zahlédla jednoho muže, lovce, jak nese košík s rybami do jednoho ze stanů. Po chvíli vyšel ven a sedl si k starci u ohně. Šel si nabrousit nůž. Teď je má šance. Odhodlala se Rosa, a tiše se rozběhla k nehlídanému stanu.

Když vešla dovnitř, spatřila dvě skládací postele, stůl na kterém byl ten košík, pár kusů oblečení a dřevěné hračky, rozházené na zemi. Přiběhla ke koši popadla ho pod paží a byla na odchodu, když v tu ránu někdo vešel do stanu. Bylo to dítě. Malý kluk okolo deseti let. Jeho oči se zahleděli rozpačitě na Rosu a chlapec tam stál jako přikovanej. " Uuž jsem na odchodu"  řekla Rosa chlapci a nejistě kolem něj prošla, jako by to byl jen vzduch. Když vycházela ze stanu, chlapec ji chytl za ruku a vtáhl ji zase dovnitř. " Kdo jsi?" Zeptal se nervózně. " Já nejsem odsud, ale už potřebuju jít" dostala Rosa ze sebe a nebezpečně pohlédla na blonďatého kluka. " Ty tu kradeš?" Hlasitě vypísnul. " Ne, nene já nekradu, já si jen půjčuju. " pousmála se Rosa s nadějí, že už jí dá pokoj. " Vem si hračky a běž si s nimi hrát, máš jich tu hodně. " odpoutala pozornost, ukázala na nepořádek na zemi a vyběhla ven. Chlapec se zadíval na svého dřevěného soba a pak se slovy " ty lhářko" běžel za ní. " Zlodějka! Krade nám ryby!" Náhle se zpustil poplach.

Rosa běžela směrem k lesu, ale s jejím kotníkem nebyla dost rychlá a za chvíli ji muži dohnali a obklíčili. Rosa strachy upustila koš a zmateně hleděla na myslivce. Jejich vražedné pohledy ji začali děsit. Začalo se ji špatně dýchat a mela pocit, že se pozvrací. Nervózně si začala hrát s prsty a pomalu ustupovala dozadu až narazila zády o strom.

Muž který si šel nabrousit nůž, ho teď držel v ruce a netvářil se zrovna nadšeně. Pomalu se k ní začali blížit. Jako smečka hladových vlků ke své oběti. Je v pasti.