Téměř skryté tajemství

Nedorozumění

Uběhlo pár minut a učitel přišel do třídy. Postavili jsme se a opět usadili. „Než začneme, vezmu si pár z vás, abyste donesli knihy", hlas se začal zmenšovat a já stále hleděl z okna. „Junto?" Slyšel jsem, jak na mě hlas volá a já plný zmatků vstal a dal hlavu níž. „Junto, co to máš na tváři?" „Pane učiteli to M-". „Nechtěně jsem vylila pití a když jsem to šla utřít, tak jsem se po tom smekla. Jsem jen nešika", pověděl jsem slabě a mírně zvednul oči. Zbaštil to. „Dobře, příště opatrně, nechceš skočit za zdravotnicí?" „Ne, jsem v pořádku". „Jsi si jistá?" „Ano pane učiteli, jsem". Znovu jsem se posadil na jeho pokynuti rukou a sledoval, jak odchází, včetně mých nových přátel Ondry, Vojty a Petra.

„Pst", ozvalo se místností a já jen pohledem hledal, od koho to šlo a pro koho. Můj pohled přejel přes celou místnost nyní s počtem asi dvaceti lidí a skončil na Markovi, který na mě mával, abych si ho všiml. Jen jsem nad tím protočil oči a chtěl se věnovat svému. „Hej, Junto", zavolal na mě a já dělal, jako kdybych ho neslyšel.

Vedle mého ucha se objevil cizí dech a někdo šeptem zvolal „Junto". Já se strašně leknul, ani nekoukal, kdo tam stojí a rovnou mu jednu ubalil. Až potom, co osoba seděla na zemi a držela si pravou část čelisti jsem si uvědomil, komu jsem právě vrazil. „Promiň, promiň, promiň". Rychle jsem vstal a snažil se mu pomoct. Jak jsem ho chytil za paži a snažil dostat na nohy, zahleděl se mi pod triko, které bylo volnější a nemělo absolutně žádný výstřih. Téměř stál na nohou, ale já ho pustil a skončil znovu na zemi. Začal jsem se zakrývat, jak jen to šlo a v tom se objevil učitel ve dveřích. „Co se tu děje". Nevěděl jsem jak odpovědět. On to ví. Marek to ví. Co teď udělá. Jestli to řekne, budu v háji. Táta mě zabije.

„Jen malá nehoda pane učiteli, trošku jsem ji polekal ze srandy, jenže jsem nečekal, že mi jednu vlepí". Pověděl klidně, vstal a trochu si třel čelist, která byla mírně červená. „Je to pravda Junto?" Pohlédl na mě učitel a pozvednul jedno obočí. Já ten svůj přesměrovala na Marka, který mi dával dost jasný signály očima, ať okamžitě přikývnu. „A-ano". Nervózně jsem vykoktla. „Dobře, ty ji nelekej a ty mi později připomeň, že tě nemám děsit". Zasmál se nad tím učitel a přešel před třídu. Mírně jsem se usmál a opět se posadil. Zatímco spolužáci rozdávali knihy na všechny předměty, já se po nějakém čase podíval na Marka. Měl jsem totiž pocit, že mě někdo sleduje. A taky že ano. Doslova mě probodával pohledem.

Hodina uběhla naštěstí jako voda a já chtěl vyjít ven na chodbu trochu se nadýchat vzduchu, jenže to jsem nečekal, že tu bude ještě mnohem víc lidí a jakmile zahlédnou "holku" ve škole, tak doslova přiběhnou. „Takže ty tu opravdu studuješ?" „Jak se jmenuješ?" „Co studuješ?" „Kolik ti je?" „Jsi místní?" Začal jsem pociťoval třes po celém těle a jelikož byli všude kolem mě, nebyla možnost na únik. „Mohli byste mi dát trochu prostoru?" Pověděl jsem tiše. Nikdo to ani nezaregistroval a vyptávali se dál. „Hej!" Někdo křiknul chodbou, všichni, a to včetně mě se otočili na vznikem zvuku. Ve dveřích se objevil narovnaný Marek, který se mračil. „Ruce pryč, ta patří k nám", zvolal nadřazeně, ještě víc se narovnal, přišlo mi, že byl chvílemi vyšší než ostatní okolo mě. Za zády se mu začala objevovat parta kluků, kteří vypadali jako bodyguardi. Kroužek se začal rozpouštět a já, jakmile uviděl možnost východu, jsem zmizel. Prošel jsem kolem Marka, který mi jen mírně ustoupil z cesty a opět se vrátil zpět, jako kdyby snad za mnou měli běžet. Skupinka mých spolužáků také ustoupila a v tu chvíli jsem si připadal tak chráněný jako snad nikdy v životě.