Téměř skryté tajemství

Blízký přítel

Posadil jsem se zpět na své místo a ruce položil na lavici. Strašně se klepaly a neviděly konce. „Junto, v pohodě?" optal se po mé pravici Petr. „Abych byla upřímná moc ne". „To přejde, hlavně musíš být v klidu. Teď to pro tebe určitě není lehké, ale to brzy to ustane". „Jsi si tím jistý?" Mírně jsem na něj pohlédl a já viděl nepatrný úsměv. „To jsem", zvednul ruku a pokusil se mě pohladit po hlavě, ale já hned uhnul. Zaraženě ruku dal zpět k tělu a nechápavě na mě pohlédl. „Neber si to osobně, nejsem zvyklá". „Rozumím, nebudu to dělat", zvednul ruku a přísahal.

Zbytek dne utekl až moc rychle na můj vkus. Konverzace s kluky mi hodně zlepšila náladu. Sem tam jsem se za ten den kouknul na Marka a vždy, když jsem to udělal, pozoroval mě. Copak nemá nic lepšího na práci?

Jakmile jsem došel k hlavnímu východu ze školy, hned jsem viděl tátovo auto. Jenže po mém boku šel Petr, Vojta i Ondra a smáli se. „Hele kluci". Pověděl jsem slabě a šel stranou od skleněných dveří. „Jo?" „Až teď vyjdeme, nemluvte na mě, rozloučíme se tady, pokud to nebude vadit". Začal jsem různě proplétat prsty nervozitou. „Proč?" Podivili se všichni naráz. „Prosím, jednou vám to možná řeknu, ale teď ne". „Dobře, nebudeme to dělat". „Když si to nepřeješ". „Ale jsme stále přáteli že?" vychrlili hned za sebou. „Ovšem, že ano. Jen je to teď trochu složité". „Chápeme", nahodili veliký úsměvy a vyšli první.

Vyšel jsem ze dveří, procházím kolem nich, aniž bych se na ně vůbec podíval, když v tom najednou, uprostřed dvora, kde jsem, někdo zavolá mé jméno. „Junto!" Zarazil jsem se a pomalu se otočil. Věděl jsem, že mě otec pozoruje, byl to dobrý plán, dokud jsem neuviděl, jak se ke mně žene Marek. Jen to ne. „Co potřebuješ", pověděl jsem slabě a snažil se udržet si řádný odstup, jenže on se postavil těsně přede mě. „Promiň za to, jak jsem se choval. Vím, že bych si na tobě neměl nic vylívat, když za nic z toho nemůžeš. Můžeme se stát prosím přáteli? Nebo alespoň lidmi, co spolu vychází?" Natáhl před sebe svou ruku a s úsměvem čekal, až ji příjmu. „Vybral sis trochu blbý čas", zašeptal jsem tak, aby to slyšel jen on. „Co myslíš?" Podivil se. Nejdřív měl nechápavou tvář, ale pak z ničeho nic byl bledý jako stěna, ne-li i víc. „Drž se dál od mé dcery", procedila osoba za mnou a já moc dobře věděl, kdo to je. O dvě a půl vyšší než já, s menším strništěm a vražedným pohledem. Můj otec. „Dobrý den, pane Stiwat", podal ruku mému otci a já nečekal, že bude mít takovou odvahu. Otec ji přijal, silně stiskl, až mu zbělali kloubky, ale s Markem to ani nehnulo.

Nasedli jsme mlčky do auta, abych byl přesnější, otec mě tam doslova strčil a vyjeli jsme domů.

Takhle to probíhalo následujících pár týdnů. Ve škole spokojený i s dobrými známkami, a to nemluvím o praxi. Jakmile je po škole, ze školy jdu sám a otec na mě vždy čeká. Dokonce i s Markem se všechno uklidnilo a přijde mi, že je mi blíž než nejlepší kamarádi.