Trust me

Kapitola šestá

Hichigo povytáhl obočí, jako kdybych byla úplně pitomá. ,,To je pokoj, nevidíš?" sdělil mi informaci, po níž jsem se zamračila a zafrkala.

,,No ne, vážně? To mi nedošlo," opáčila jsem se silnou dávkou sarkasmu. ,,Myslela jsem to všeobecně. Co to má jako být?" upravila jsem svou původní otázku. Teď už by snad měl rozumět.

,,Jak říkám, pokoj. Tvůj pokoj." Hichigo se zasmál, znělo to upřímně. Pak pomalým krokem došel až k posteli. Naklonil se ke mně a se sladkým úsměvem mě pohladil po tváři. ,,O tvého bratra bude postaráno dobře, stejně tak o dům. Už se nemusíš ničím trápit."

Vytřeštila jsem oči a jeho ruku od sebe prudce odstrčila. ,,Co to říkáš?!" vyjela jsem na něj, hněv ve mně jen vřel. Jak si může dovolit říct něco takového? Vždyť je to nesmysl! Nikdy bych svého bratra dobrovolně neopustila.

Věnoval mi úšklebek a rádoby uklidňující zamlaskání. ,,Jen se neboj, bude to fajn." S tím se ke mně otočil zády a zamířil ke dveřím. Se zavrzáním je otevřel a ještě než odešel, naše oči se střetly. To, co se zračilo v těch jeho, jsem nedokázala rozpoznat, kdežto ty mé překypovaly nechápavostí a náhlou bolestí nad tím, že bych mohla ztratit svou jedinou rodinu.

,,Hichigo!" křikla jsem za ním zcela instinktivně, ale to už se dveře zabouchly a jeho tichý smích zmizel společně s jeho osobou. Zvedla jsem se, doběhla až ke dveřím a pokusila se je otevřít. Marně, byly zamčené. Zaklela jsem a svezla se na kolena. Nic jsem nechápala, tohle na mě bylo už moc.

Hichigo

Bělovlásek vyběhl kamenné schody, proběhl skrze almaru a tu za sebou pořádně zamkl. Měl totiž pocit, že je dole v pokoji někde klíč, tak chtěl mít pojistku, kdyby náhodou. Nerad by, aby mu utekla, když už ji konečně dostal.

S prozpěvováním a rukama v kapsách vyšel na hlavní chodbu a zamířil do kanceláře, kde by se měl nacházet Reiji. A nemýlil se, on tam opravdu seděl s nohama na stole a cigaretou v ústech. Jak typické.

Jen co Hichiga spatřil, zvlnil rty v úsměv. ,,Celkem rychlej. Myslím, že se nemusím ptát, jaký pokoj si zvolil, že ne?" S výdechem vypusti do vzduchu cigaretový kouř, jemuž se Shirosaki milerád vyhnul. Nikdy se mu nezdravé kouření nezamlouvalo. To zdravé, no to byla jiná...

Pak mu došlo, že se ho hnědovlásek na něco ptal. Zaklepal hlavou, aby z ní vyklepal všechny nežádoucí myšlenky, a nasadil usměvavou masku. ,,To bys nečekal. Vzal jsem si pokoj s čís-lem," dramaticky se odmlčel, ,,78."

,,Když si ji bereš na platinovou úroveň, nepřekvapuje mě, že jsi ji šoupl do Platiny. No, dobře, ty bys byl schopný ji dotáhnout na Platinu, i když bys ji měl jen na diamantu." Poslední větu dodal Reiji s jasným posměškem na Hichiho osobu. Shodil nohy ze stolu, típl cigaretu a z posledního šuplíku vytáhl desky. ,,Platina, platina... tobě prostě hráblo, Hichi," zakroutil nad ním hlavou.

V tomto domě existovalo několik úrovní, na něž si dívky a někdy i chlapce mohli takzvaní Majitelé brát. Stříbro, zlato, diamant a platina. Fungovalo to tak, že každá úroveň měla nějaké své výhody, vlastní vybrané pokoje a podobné věci. Majitelé vždy platili Reijimu, který vlastnil celý dům a platil oněm dívkám, a využívali za to všech služeb. Platinová úroveň byla ta nejdražší a nejluxusnější, kdy Majitel doslova nad svým Maličkým či Maličkou vládl. Existovaly hranice, kam zajít rozhodně nesměl, jako třeba je bez jejich vlastního svolení trestat či jim ubližovat, ale jinak byl v podstatě absolutní.

,,Možná," souhlasil s ním Shirosaki. Posadil se na židli naproti jeho psacímu stolu. ,,Ale je pravda, že už si nepamatuju všechny detaily smlouvy... budeš mi to muset osvětlit."