Celý svůj život jsem občas slyšela příběhy nebo zmínky o dětech a dospělých, kteří chtěli vstoupit do nějaké vzdělávací instituce, ale bylo jim v tom bráněno a oni se museli extrémně snažit, aby toho dosáhli. Bylo by to hezké, jenže ty příběhy byly často využívány k tomu, aby ve mně vyvolaly stud za moji nespokojenost s podřízením se právě nějaké vzdělávací instituci nebo s jejím stavem. Často to nebylo explicitní, ale po pár letech ve škole už na to člověk byl naladěný. Stačilo jen, aby nám ruštinářka povídala podobný příběh, a už jsem v sobě musela zpracovávat vinu a otázku, proč jsem ve škole tak nešťastná, když nějaký týpek ušel stovky kilometrů, aby mohl dělat to, co já.
Dnes když si čtu biografii Korczak, která pojednává přesně o takových lidech, nedokážu v té knize vidět inspirativní příběhy o lidech, kteří bojovali proti osudu, aby mohli naplnit své sny a cíle. A přestože bych je takto chtěla vidět, vidím jenom ústa učitelů a starých lidí, jak se snaží zadusit mou touhu po svobodě, důstojnosti a možnosti se neomezeně rozvíjet a co nejlépe tak naplnit svůj potenciál, nikoliv požadavky osnov.
Ještě můžu dodat nějaké příklady z té knihy.
V Polsku kde Korzcak žil prý v určitém období (před druhou světovou válkou) existoval zákon, že na gymnáziích smí být jen deset procent židovských žáků, což pro ně samozřejmě činilo těžší se tam dostat.
Nebo že ještě v devatenáctém století tam existoval projekt "zakázaná univerzita", v rámci kterého se lidé bez požehnání státu scházeli ve svým domovech, nebo na jiných místech a organizovali přednášky na různá témata, kterých se mohly účastnit například i ženy, které na oficiální univerzity chodit nesměly a přednášející měli velkou volnost v tom, co mohli říkat a jaké názory vyjadřovat.
