Proč zrovna já?

- 24 -

Tma a odpočinek to je možná to, co jsem potřebovala.

Pohled Jakuba

Vyhráli jsme! Fajn není to rozhodující zápas, ale jsme čím dál tím blíž k postupu do semifinále.

Podívám se na střídačku, kde stojí moje Princezna. A přesně v tento moment se mi obrátí život o 360°. Vidím jak se Verča kácí k zemi.

Hned k ní přiběhl Rulík a doktor. Všichni kluci ze střídačky vyhledají můj pohled, zatímco já už jedu na střídačku. Upřímně takhle rychle jsem snad ještě nebruslil.

„Co se stalo?” začnu se ptát.
„Nevíme, byla v pohodě. Ale zase když jsem se na ni podíval, tak se držela za spánky.” řekne mi někdo, podle hlasu si myslím, že je to Michal. Jinak se soustředím jen na Verču a na doktora.

Donesou nosítka a odnesou ji na ošetřovnu. Já zamířím na šatnu abych si sundal brusle a vše ostatní. Za neuvěřitelné dvě minuty jsem na cestě na ošetřovnu.

Na oceňování hráčů seru, ona je pro mě důležitější.

***

Vrazím do dveří a slyším, jak se trenér zrovna ptá.
„Co se jí stalo?”
„Podle všeho má nízký cukr a tlak. Musím ji dát infuzi, ale za chvíli by se měla probudit.” to už si mě všimnou. Doktor mi hned sdělí
„Bude v pořádku” uklidnil jsem se, ale moje nervy jsou už v prdeli.

Sedím u lehátka a čekám až se probudí. Trenér odešel a doktor si taky někam odběhl.

***

„Veru, co to děláš? Málem jsem dostal infarkt!” pořád nic.
„Prosím vzbuď se,” to už cítím, jak mi zmáčkla ruku. Dám ruku na její obličej, pohladím ji po tváři.
Otevře ty své kouzelné oči a podívá se na mě.

„Co se stalo?”
„To bych měl se zeptat spíš já tebe.” povzdechne si
„Cukr a tlak, že?” přikývnu.
Držím jí za ruku a nic neříkáme, užíváme si společnosti toho druhého. Prudce se na mě podívá.
„Ty nejsi na vyhlášení!” to jako vážně? Ona si myslí, že bych tam šel když ona zkolabovala?
„Ne nejsem a je mi to u prdele, ty jsi pro mě důležitější než nějaké vyhlášení.” na to už mi nic neřekne protože ví, že to nepřipouští žádné námitky ani hádky.

***

Do místnosti se jako hurikán přižene celý tým.
„Co se ti kurva stalo!” vyjede na ni Eda, poznám že o ní má jen strach. Asi ji vážně bere jako mladší sestru.
„Nic mi není.” odpoví jim šeptem
„To jsme viděli! Ty dávaš přednost nám a pak už nemyslíš na sebe.” řekne jí Jirka
„Jo protože nechci aby se vám něco stalo, jste pro mě důležití. A než si z toho začnete dělat prdel, tak jste mi vážně přirostli k srdci. Takže jo, vaše zdraví dám na první místo.” stisknu jí ruku, nechci se s ní pustit do hádky.
„Co?” podívá se na mě se slzami v očích.
„Veru nemůžeš dávat nás na první místo ohledně zdraví. My jsme v pořádku, ale ty na sebe musíš myslet. Jsi pro mě důležitá a nedopustím, aby se ještě něco podobného stalo. Už jsi toho pro nás obětovala dost.”
„Pro nás všechny jsi důležitá a tohle už nedopustíme.” to už se po její tváři kutálí slzy. Setřu je palcem.

Další minuty se odehráli, tak rychle že ani nevím jak jsme se v tom ocitli. Všichni jsme v hromadném obětí. Ano správně, mi hokejisti jsme v hromadném obětí bez toho, aby to byl zápas a mi byli na ledě.

Někdo vešel do do místnosti a odkašlal si
„Nechceme vás rušit” zasměje se.
Všichni se odtáhneme a uvidíme ve dveřích stát trenéra a další z týmu.

***

Verči dokapala infuze a my můžeme jet na hotel.

Zítra hrajeme zas a to už se pak rozhodne jestli budeme hrát o medaile nebo ne.

Na hotel se vrátíme hodinu před večeří, takže všichni jdeme na pokoje. Dohlédnu, že Verča je na pokoji a odnesu si věci na pokoj.

„Jak na tom je psychicky?” ozve se na pokoji Maty.
„Psychicky je na tom dobře” tím jsem si jist, ona se spíš musí vyrovnat s tím, že je toho na ni moc a musí se starat i o sebe ne jen o nás. Vždy dává na první místo někoho jiného a ne sebe, v tuto chvíli to musí být naopak.
„Dává na první místo nás a ne sebe. Musí si uvědomit, že ona je důležitá.”

Měl jsem to zjistit dřív, než teď když už se něco stalo.

Doufám, že si to urovná v hlavě a pochopí, co jsme jí s klukama řekli.

————-————————————

Dnes trochu kratší kapitolu.

Ale chápete to mi budeme hrát o zlato!