Proč zrovna já?

- 25 -

Verči pohled

Vždy jsem dávala na první místo jiné než sebe když se jednalo o péči zdravotní. Dnes se to už na mě podepsalo.

Mistrovství světa v hokeji byl pro mě vždy sen.

Být tu jako fyzioterapeut je úžasné, ale také těžké. Někdo si myslí, že se jen staráš o to jestli je něco nebolí pro někoho to tak možná je, ale pro mě ne.

Pro mě je to starat se o ně jak už po fyzické, ale také po psychické stránce. Povídat si s nimi, jíst s nimi a chodit na tréninky. Řešit jejich zdravotní stav a vše okolo.

Ale také trávit čas až do noci sledovaním protivníků, jaké dělají fauly a jak se na ně připravit, upozornit na to kluky, aby se zbytečně nezranili.

Toto je pro mě být fyzioterapeutem na mistrovství. Už se to na mě ale podepsalo, toto byla konečná.

Kluci měli pravdu, nemůžu je dávat ve všem na první místo, musím se starat i o sebe. Abych byla v pohodě a tím pádem i oni.

Dám si rychlou sprchu, abych to ze sebe vše smyla. Nechám vodu stékat po těle a jen tam tak stojím. Po patnácti minutách vypnu vodu a vyjdu ze sprchy.
Dám si ručník okolo těla a jdu do pokoje si něco obléct.

Na posteli už sedí Kuba ani jsem neslyšela, že by někdo vešel.
„Můžeš mi vysvětlit, jak to, že máš náhradní kartu od pokoje?”
„Jsem velmi okouzlující,” s úsměvem mi odpoví.
„To určitě.” najdu si nějaké oblečení abychom potom mohli jít na večeři.
„Trenér mi ji dal,” přizná se. Prudce se na něho otočím. Zatímco on se nevinně usmívá, já nechápu proč by mu to dával už na začátku tohoto mistrovství.
„To snad nemyslíš vážně?” pokrčí rameny.

Vytáhnu ze skříně béžové oversize tričko a černé kalhoty. Rychle se převleču a můžeme jít na jídlo.

Kuba za mnou vykročí a přitáhne si mě do náruče.
„Prosím už to nikdy nedělej.”
„Dobře už na sebe dám pozor. Měli jste pravdu.”
„Konečně! Musím zaznamenat datum, abych si pamatoval, že jsi přiznala, že jsme my hokejisti měli pravdu.” vysměje se mi. Bouchnu ho do hrudi, ale on se začne smát ještě víc. Do teď se pochechtával, teď se přímo popadá za břicho.

Skvěle, můj přítel si ze mě dělá srandu.
„Nech toho!” odtáhnu se od něho, když uvidím jeho obličej začnu se taky smát.

***

Na večeři mi všichni zakazují abych to ještě někdy udělala. Copak já za to mohla, že jsem omdlela? Jako v podstatě jo, ale vážně jsme nemohla ovlivnit svůj kolaps.

Po večeři jsem unavená, a tak si jdu lehnout a pustit si zápas Kanady se Švýcarskem. Zítra nás čeká Norsko. U tohoto týmu nevím, máme šance na výhru a to docela velké, ale taky nikdy nevíte.

Na konci zápasu usnu, takže nevím jak to dopadlo, ale asi musela vyhrát Kanada, protože skóre bylo 4:2 a bylo asi padesát sekund do konce.

***

Ráno se vzbudím plná energie a jsem připravená na dnešní zápas. Je mi fajn, takže se těším.

Na snídani jsou všichni zase soustředění jako vždy před zápasem až na ten včerejší.

Dnes Norsko, tento zápas rozhodne o naší budoucnosti na mistrovství. Zvládneme to věřím tomu!

Po snídani obvyklá rutina, kluci mají trénink a poradu a já mám taky poradu. Už je to takový zvyk, už to bereš automaticky.