Fallentes

15.

„Tak čau, Teki, užij si to a příliš nezmoudři!" připomněla mi starostlivě Miluška a na tvář mi lípla vlhkou pusu.

„Čau," mávla jsem na ni, když se ode mě odsunula do bytu. Ještě jsem se usmála a už jsem běžěla dolů ze schodů. Miluška naštěstí ještě nevěděla, že mám kočku. To by mi ta vycházka do knihovny asi moc neprošla. Jakmile jsem byla v dostatečné vzdálenosti od domu, vyndala jsem z batohu načuřenou Zoé. Kromě ní jsem měla v batohu ještě pití, kartičku do knihovny a peněženku s pár korunami. Měla jsem v plánu strávit celý den ve městě.

Do knihovny to byl celkem kousek, takže jsem díkybohu nemusela jet autobusem.

„Dobrý den," pozdravila jsem slušně, když jsem v deset hodin vešla do budovy. Zoé sedící na mém rameni zdvořile kývla a tiše mňoukla. Musela jsem se pousmát, kdo kdy viděl kočku s tak vybraným chováním? Za stolem seděla mladá knihovnice, nemohlo jí být víc než dvacet pět, ale tvářila se stejně zarputile jako někteří důchodci ve zprávách.

„Slečno," téměř na mě vyplivla. „Copak jste si nevšimla, že zvířata do knihovny nesmí?" mračila se číl dál tím víc.

„Všimla, ale Zoé je kočka vychovaná a rozhodně nikomu neublíží!" odsekla jsem jí netrpělivě.Knihovnice mírně zrudla. Asi neměla úplně nejpevnější nervy.

„Jdi...s...tou...kočkou...pryč!" soptila. Vyděšeně jsem se rozhlédla. V mé blízkosti bohužel nebyl nikdo, kdo by mě mohl zachránit. Vlastně tam kromě soptící knihovnice nebyl nikdo. Ta se najednou zklidnila a začala se tvářit vyděšeně. Tentokrát naopak zbělěla do barvy zubů celebrit a pískla: „No tak si jdi. Ale jestli něco najdu poškrábané, pokousané, nebo snad-" nedořekla a pouze kývla směrem k regálům.

Vítězně jsem se ušklíbla a pádila jsem k regálům s fantasy knihami a sci-fi. Pak mě ještě napadlo, že by bylo rychlejší podívat se do počítačového katalogu. A tak jsme se se Zo vrhly do hledání.

„Terko! Pojď jsem!" zakřičela mi Zoé v hlavě. Já jsem pročítala knihy o meditacích a ona hledala něco, co by souviselo se zelenou rasou. Vyhledávač nám totiž našel jen knihy o zelených řasách, což se nám moc nehodilo. Otráveně jsem se zvedla a došla za ní. Bolelo mě všechno, na čem se dá aspoň trochu sedět a před očima mi běhala písmenka. Zo měla položenou packu na obrovské záprášené knize, na které skvěl nápis ‚Elfové, skřítci a jiní'.

„Našla jsem jí za knihami v té spodní polici." mňoukla a čekala, až jí pochválím, protože hledat knihu a dokonce ji i vytáhnout z police není pro kočku příliš snadné. Skoro nemožné, bývala bych si myslela.

„Šikovná," usmála jsem se unaveně a dřepla jsem si k vedle ní. Překlopila jsem těžké desky a začala listovat trochu zažloutlými stránkami. Žádný artefakt to sice nebyl, ale pěkných pár let od jejího vytištění už určitě uběhlo.

Prvních pár stránek bylo popsáno různými věnováními a také několika málo slovy o tom, že tato kniha není psána vážně. To mě přesvědčilo o tom, že jsem možná opravdu našla něco, co by mi mohlo pomoct. Protože jsem nikde nenašla žádný rejstřík, musela jsem listovat a zkoumat stránku po stránce. To mi ale nevadilo.

Každý druh 'neexistující' bytosti měl vlastní krátkou kapitolku a několik zručně malovaných obrázků, které vypadaly dost důvěryhodně. Pravda ale je, že ilustrátor mohl mít velikou fantazii. Nejdřív byli popisováni skřítci. Permoníci, stromoví skřítci, skalní druhy, ale i zahradní přezdívaní pixíci. Musela jsem obdivovat pečlivou práci, vše vypracované do naprostých detailů.... i když nic nebylo jisté.

Na 94 stránce jsem se konečně dostala k elfům a dost jsem koukala, jak přesný obrázek je. Zelená kůže, černozelené vlasy, typické rty a oči. Při pohledu na zašpičatělé uši mladé elfky jsem si automaticky sáhla na jedno své. Bylo trochu kulatější. Moc dlouho jsem nad tím nepřemýšlela. Už jsem byla celá netrpělivá, a tak jsem rychle začala číst.

Elfové se vyskytují pouze na nejčistších místech naší planety, ale jsou přizpůsobliví jakémukoli přírodnímu prostředí. Jsou blízkými příbuznými člověka dnešního typu, ale postupem času podobnost těchto dvou druhů mizí. Dosahují celkové výšky 200 až 230 cm a hmotnosti až 50 kg. S lehkostí se dokáží pohybovat jak mezi stromy, tak ve vodě, ale také ve skalách aj. Povahou jsou impulzivní, ale záměrně by neublížili ani mouše. Žijí ve skupinách po 20-30 členech, skupiny jsou ale mezi sebou spojeny příbuzenskými a přátelskými vztahy. Pokud někdy budete mít to štěstí elfa potkat, nemusíte se obávat, že by vám nějak ublížil.

Dále byla popisovaná místa, kde žijí určité rodiny. To mě nijak nezajímalo, protože tyto informace už dávno nebyly aktuální. Na konci kapitolky jsem se zarazila. Jako by na mě ten poslední odstavec přímo mával.

Posledních pár let dochází k výraznému ohrožování elfích rodin a hrozí, že budou odhalené a navždy pronásledované lidmi. Elfí král (jehož jméno nesmím zmínit) povede diskuzi se svými rádci a zástupci různých oblastí, ve které se rozhodne o případném opuštění naší dimenze spolu i s ostatními tvory, kteří budou souhlasit. Zatím ale není nic jisté.

To bylo celé. A pod tento text ještě nekdo napsal téměř nečitelné slovo: fallentes. Nevěděla jsem, co to znamená, ale písmo mi bylo povědomé. Vytáhla jsem z kapsy mobil a dost jsem se lekla, když jsem viděla, kolik je vlastně hodin. 17:53. Za sedm minut měli zavírat a já ani nezačala uklízet ten nepořádek! Rychle jsem nafotila celou kapitolu o elfech, zaklapla knihu a co nejrychleji jsem všechno našťouchala zpět do polic. Sice jinam, než kam původně patřily, ale tolik času jsem opravdu neměla.

Byla přesně celá, když jsem vystřelila ze dveří. Ještě že pohledy nezabíjí, to by ta knihovnice měla na krku vraždu nezletilé dívky. Se Zoé na rameni jsem celá zmatená došla stmívajícím městem domů.

(Začíná to být aspoň trošku napínavý? Mělo by :D Mám pro vás jednu celkem dobrou zprávu, do neděle to asi stihnu! Kolik mi toho zbývá vám neprozradím, ale nebudete muset čekat ty dlouhé dva týdny ;) )