Kapitola 37.

9 1 0
                                    

****

Rosa sedí za stolem v útulné místnůstce a Olafova máma Nea ji nabírá rybí polévku. Rodina se před jídlem modlí a pak se pouští do jídla.

Olaf Rose podává chleba a ta si ho přikusuje k výborné polévce. " Rosa, včera přišla do vesnice, musela urazit dlouhou cestu." Zabručel Teo, Olafův otec s plnou pusou polévky. " To máte pravdu, šla jsem dlouho. Ale teď jsem ráda, že už jsem tady" usmála se. " Na dej si ještě" Nea dolela Rose polévku a přidala i ostatním. " No a jak se mají rodiče? Proč jste nepřišli všichni společně." Zeptal se Teo.

Rosa spolkla sousto co zrovna žvýkala a nepřítomně se zadívala na papírový ubrousek pod příbory. Oči se jí zaleskly, ale slzy dokázala potlačit. " Všichni jsou mrtví." V tu ránu všichni přestali jíst, upřeli na ni své překvapené pohledy a Nee spadla lžíce do talíře. První se odvážil promluvit Teo. " To je nám moc líto." Chvilku se odmlčel a zeptal se. " A jak umřeli? Smím li se zeptat." Polknul. " Mámu se sestrou roztrhal na podzim medvěd, kterého Johan pak zastřelil a Otec zemřel už před osmi lety. Pral se s jedním lovcem na život a na smrt. Vyhrál. Ale bratr poraženého si na něj další den počkal v stinné uličce a dolámal mu žebra. Zemřel krátce potom. Bratr Johan mě po matčině smrti vyhnal z domu, tak jsem žila v lesích. Nějakou dobu s hybernujícím medvědem v jeskyni. Taky chvilku s nějakými lovci, kteří mě našli v horečkách v lese. Velel jim Eliáš, muž s vytetovaným vlkem na krku. Ale od nich jsem utekla. Necítila jsem se tam bezpečně. " Když domluvila, Olaf se k ní naklonil a nechal ji ať se mu vypláče na rameni. Jeho upřímné obejmutí a lehké hlazení na zádech Rosu uklidnilo. Tiše popotáhla a odsunula se od něj. " Jestli chceš, budeme rádi když se u nás zdržíš." Navrhl ji Teo a lítostně pohladil svou ženu po rameni. " Děkuji, jste moc hodní" podívala se na Olafa a začervenala se ve tvářích.

Umění přežítKde žijí příběhy. Začni objevovat