Téměř skryté tajemství

Víkend na přemýšlení

„Jestli mě teď ještě někdo vyruší, tak je to asi znamení, že ti nic říkat nemám". Pověděl nabručeně a přitom zraněně. „I kdyby vyrušil, tak ho utneme hned na začátku, dobře? Teď mi pověz, co si mi chtěl říct". Mile jsem se na něj usmál a opodál uslyšel divné zvuky, ale ignoroval je i nadále. Začal se rozhlížet okolo, jako kdyby čekal, že někdo další přijde. Když už se konečně dodíval po okolí, otočil se zpět ke mně. „Junto. Neřekl jsem ti to, ani jsem neměl odvahu, ale já něco vím". „A co víš?" Zmateně jsem se usmál a pozvednul obočí. Přisunul se blíž, těsně vedle mého ucha. Slyšel jsem jeho dech, který mi naháněl husinu po celém těle. „Znám tvé tajemství".

Tak tímhle mi vyrazil dech. Mírně se odtáhnul, ale zůstal dost blízko, abych mohl šeptat. „Jaké tajemství?" Dělal jsem hodně blbého a tajně doufal, že teď řekne úplně něco jiného. Třeba, že mě viděl cvičit, nebo tancovat, nebo nějakou jinou ptákovinu. Opět se přiblížil k mému uchu a pošeptal. „Vím, že nejsi holka". U ucha zůstal a čekal. Nemohl jsem dýchat. Ten nával horka a zrychlený tep mě ubíjel. „To, to není pravda". Zakoktal jsem mírně a odsunul ho od sebe. „Junto, vím to už dlouho". „Nic nevíš!" Rozkřiknul jsem se na celou chodbu a tím upoutal pozornost všech. „Nekřič", snažil se mě uklidnit, ale na to už bylo pozdě. „Vážně? Nekřič?" Promnul jsem si oči, pak ho chytl za triko a tím, jak se lekl, se opřel o opěrku za sebou. „Už se semnou nebav. Ani se na mě nedívej. Jsem holka a tím to pro tebe hasne". Strčil jsem do něj, div nespadl ze židle, obešel jsem stůl a odešel do třídy druháků. Kluci, kteří hleděli z poza dveří začali zmatkovat a rychle zmizeli do třídy a dělali jakoby nic.

„Čau Patriku", posadil jsem se na židli před jeho lavici a ignoroval pohledy ostatních. „Co se děje? Jsi nějaká rozklepaná". „To neřeš. Osobní věc. Jinak, jak se máš ty?" Zmateně na mě hleděl, ale změnil téma, jak jsem chtěl.

Po navrácení do své třídy se kolem mě seběhli Ondra, Petr i Vojta a dožadovali se odpovědí. Nic ze mě nedostali a viděli na mě, že ani náladu na mluvení nemám. Stejně tak učitelé, takže mě ani nevyvolávali. Do konce školy jsem se na Marka ani nepodíval a ani mi to nijak žíly netrhalo. Jak na to přišel? Byl to ten první den? Nebo když jsem se převlíkal? Jenže co teď s tím? Ještě že je víkend a mám dost času na přemýšlení. Táta se o tom ale nesmí dozvědět, jinak jsem mrtvý a to doslova.

„To je pro dnešek vše. Užijte si víkend a nezapomeňte se naučit na písemku". Rozloučili jsme se s učitelem a odcházeli ze třídy. „Junto, mohli bychom...", jen jsem kolem něho prošel, jako kdyby tam ani nebyl. Po cestě ze schodů se mě hned začali vyptávat. „Co je to mezi vámi?" „Pohádali jste se?" „Zase jste po sobě vyjeli?" Zajímali se a vím, že to mysleli v dobrém, ale já to teď fakt řešit nechtěl, i když bych chtěl vědět něčí názor, co bych teď měl dělat. „Tak to není, jen teď není dobrý nápad, abych se s ním bavila", řekl jsem klidně a došel ke skříňkám. „Co tím myslíš?" Podivili se všichni tři naráz. „To je komplikované", přezul jsem se, vzal si batoh a odešel ze školy. Opravdu tu otcovo auto nestálo a já poprvé v životě pocítil klid na duši. „Tak v pondělí, mějte se". Usmál jsem se na své nejlepší přátele a dumal, zda by mě přijali, i kdyby znali pravdu. „Ahoj Junto". „Užij si víkend". „Kdyby cokoliv, volej". „Jasně, kdyby cokoliv, hned volám. Taky si užijte víkend. Ahoj". „Ahoj". Odpověděli naráz a my se rozešli každý svým směrem.