Téměř skryté tajemství

Stalker

Dobíhám ke škole a nikde nikoho nevidím. Najednou se přede mnou objevila větší parta a v čele stál Marek. Co tu dělá? Po jeho boku stál Petr, Vojta, Ondra, a dokonce skoro celá moje třída. Doběhnul jsem přímo k nim a Marek mě okamžitě schoval za sebe. Vykouknu z poza ramene a sleduji osobu s kapucí, jak zastavila. „Kdo jsi?" Optal se Marek hrubě. Osoba se otočila a chtěla začít utíkat, ale cestu mu zatarasil Honza, Pepa, Tomáš, Vašek a Jirka. „Kam pak ses nám to chystal?" S menším pobaveným, a přesto zlým tónem zvolal Honza. „Nechte mě jít. Prosím. Nikomu jsem neublížil". Pověděla osoba s kapucí a zády k nám. Ten hlas je mi nějak povědomí. Pomalu jsem přešel před Marka, který mě čapl za paži. Lehce jsem se pousmál a pohladil po jeho hřbetě ruky. Pomalu pustil a já přešel k člověku, který mě sledoval. „Francisi?" Pověděl jsem zvědavě a stál za ním. Rychle se napnul jako struna a začal si držet kapuci. „Promiňte, asi jste se spletla". „Že by?" Podivil jsem se a zamyslel se nad tím. Jsem si jistý, že je to on. Jeho hlas poznám všude. „Tak mě přesvědč a ukaž mi tvář, když už si mě sledoval". Prohodil jsem, Honza s Tomášem ho chytli a silou otočili mým směrem. Sklonil hlavu, abych mu neviděl do tváře, ale já mu strhnul kapuci a viděl perfektně do jeho tváře. „Junto, znáš ho?" Optal se chlapecký hlas za mnou. „Ano". „Kdo je to?" Zeptal se opatrně Pepa přede mnou a stále mu drtil rameno. „Byl to můj spolužák na základní škole, tedy než jsem přešla na domácí školu". „Ale proč tě sledoval?" „Ne asi, když se znáte, proč ji takhle sleduješ?" Vložil se do toho Petr, který ho doslova propaloval pohledem. „Já, myslel jsem, že by už mě nechtěla vidět". Zvolal slabým a koktavým tónem. „Proč by tě neměla chtít vidět?" Podivila se parta zvědavých kluků. „Protože jsme ji zranili". Pověděl se smutnou tváří. Tohle na mě neplatí. Dal jsem ruce v pěst a jednu mu ubalil. Zapotácel se, ale díky Honzovi s Tomem se udržel na nohou. Kolem mě se ozývali zvuky udivení. „Co ti udělal". Položil podle hlasu Marek ruku na mé rameno a mírně cuknul z nervů. „Řekneš jim to sám, nebo mám já". Vztekle jsem zvolal a sledoval, jak si kontroluje ret. „Jen jsme si z ní s přáteli vystřelili, když takhle běhala". „Tak vystřelili jo?" Přestal jsem se držet a znovu ho praštil, tentokrát do druhé strany tváře. „Děláš si ze mě prdel? Takhle svět nefunguje. Nic tak jednoduše nefunguje. Vy jste si ze mě nevystřelili. Vy jste chtěli udělat něco jiného!"

„O čem to mluvíte?" Podiveně přišel k mé pravé ruce Vojta s Petrem a Ondrovi. Nikdo z nich neví, čím jsem si málem prošel a co hůř, jak by to dopadlo, kdyby se to zrovna oni dozvěděli. „Jen sranda. Nic víc. Už mě pusťte ať můžu jít". Začal se různě vykrucovat. „Francisi, vy jste se mě pokusili znásilnit! To nebyla žádná sranda!" Ve vteřině zamrznul. Bylo takové ticho, že by se dalo i krájet. „Oni tě chtěli-". „Jo". Zvolal jsem, aniž bych nechal někoho domluvit a stále ho propaloval pohledem. Marek mě téměř odstrčil ke klukům, kteří mě rychlostí chytli a sledoval, jak mu dal silně pěsti do břicha. Chytil se za bolavou část a kleknul si na kolena. „Grázle, zasloužil by sis víc, ale není to moje rozhodnutí". Francis nechápavě pohlédl na Marka, který pozoruje mě. Pohlédl také na mě a pomalu po kolenou se ke mně přišoural. Stále si držel břicho, které ho evidentně bolí. „Junto, prosím". „Taky jsem prosila". Pověděl jsem zesmutněle a sledoval, jak se mě pokusil chytil za ruku. Kluci kolem ho chtěli zastavit, jenže já zareagoval rychleji a silně ho kopnul do tváře. Nikdo nechápal, co se děje, ale nenamítali. I kdyby jo, nemají na to právo.