Téměř skryté tajemství

Vítej doma tati

„Chceš ho tu takhle nechat?" Zeptal se zmateně Vojta a poukázal na Francise, který leží na zemi a drží si svou tvář. „Jo, zaslouží si to". Prohodil jsem, nadzvedl ramena a s nezájmem se otočil na ostatní. „Ale jak jste se sem všichni, tak rychle dostali?" Podiveně jsem se optal svých spolužáků. „Volal nám Petr, že tě někdo sleduje. Přesněji volal do skupiny a pár z nás to zvedlo". „Většina z nás byla v parku, když je ten víkend". „Někteří jsme doběhli, když jsme slyšeli, co se děje". „A to jen kvůli mně?" Mírně jsem nadzvednul obočí a sledoval jejich milé úsměvy. „Ano", pověděli sborově. „To jste nemuseli". „Ale museli Junto. Udělali bychom to pro kohokoliv tady". Pověděl Honza klidně a zbytek ihned přikývl.

Nevěděl jsem, co na to odpovědět.

Doprovodili mě až k domu a já se nemohl na nic jiného než menší nepatrný pláč, který jsem se pokusil zahnat. „My už půjdeme, nezapomeň se zamknout". „Kdyby cokoliv, tak volej". „Už takhle sama neběhej". „Buď na sebe příště opatrná". Začali se navzájem doplňovat a mě to udělalo neskutečnou radost. „Jo, děkuju kluci". „Žádný problém". „Nemáš zač". „Za málo". „Za pět set". Zavolali přes sebe. Všechny, a to včetně mě toto rozesmálo „Tak se mějte a při cestě zpět buďte opatrní". „Neboooj". Zvolali opět jednohlasně. Se smíchem jsem jim zamával na rozloučenou a vešel do domu. Sledoval jsem, jak všichni odešli. Když byli úplně pryč, začali mi přicházet oznámení na mobil.

Truhláři & Tesaři

Petr: Audio hovor začal
Audiohovor zmeškán
Pavel: Jsme skoro tam
Marek: Já už tu čekám
Vojta: Jak ses tam, tak rychle dostal?
Honza: dvě minuty a jsme tam.

To je tak roztomilé. Mrzí mě, že to musím před nimi skrývat. Ale co když bych nemusel? Přijali by mě? Chovali by se ke mně stále stejně?

Přemýšlel jsem nad tím několik hodin a šel spát kolem třetí. Moc jsem toho nenapsal, ale hned ráno mi myšlenky přešli zpět na to, zda jim to řeknu.

I během přípravy jídla pro otce jsem nad tím neustále přemýšlel.

Než jsem se nadál byl večer. Kouknu na hodiny a je tři čtvrtě na sedm. To by tu měl být každou chvíli. Jen co jsem na to pomyslel, uslyšel jsem klíč v zámku. Vstal jsem od stolu a přešel přivítat otce.

„Vítej doma", pověděl jsem mile, ale na jeho tváři se značila jasná zloba smíchaná s únavou. „Jsi v pořádku? Jaká byla cesta?" Jen něco zamručel, prošel kolem mě, jako kdybych byl duch, odložil tašku a usedl ke stolu. Pomalu jsem se posadil naproti němu a neodvážil se zvednout pohled. „Junto, doneslo se mi, že si tu měla kluky". Okamžitě zvednu svůj zmatený pohled a sleduji, jak mu na čele leze žilka z nervů. „Je to pravda?" „To není pravda tati, nikdo sem nevkročil". „Neřekl jsem, že vkročili dovnitř". „Tati, když jsem včera šla běhat, někdo mě pronásledoval. Potkala jsem své spolužáky, kteří byli venku a pomohli mi chytit toho úchyla. Ukázalo se, že to byl můj spolužák ze základky, který se mě pokusil-". Ihned jsem se zarazil. On to neví. Neřekl jsem mu o tom. „Pokusil se mi prostě ublížit a moji spolužáci mi jen pomohli. Jen chtěli, abych došla v pořádku domů, a tak mě doprovodili ke dveřím a hned odešli, přísahám!" Zvolal jsem na obhajobu a viděl, jak náš jídelní stůl letí do strany. Tak moc jsem se soustředil na stůl, který narazil do zdi a rozbil všechno nádobí, že jsem si nevšimnul svého otce, který se napřahuje a dal mi silně pěstí.