Téměř skryté tajemství

Přespávačka u sebe doma

Zalezli jsme do pokoje a společně se posadili na postel. „O čem si chtěl mluvit?" Pohlédl jsem ze země přímo na něj. Na jeho tváří se značila jasná lítost smíchaná se smutkem. „Já jsem opravdu nevěděl, že ten, koho adoptovali, jsi ty". „Vždyť já se nezlobím. Chránil sis svoje, a to ti nikdo mít za zlé nemůže. Ani tvá rodina". Zahleděl se mi do očí a já jen sledoval, jak se začali lesknout. „Ale když už jsme u tvé rodiny. Tvoje sestřička je opravdu zábavná". Zasmál jsem se nad tím, abych navedl konverzaci jinam. „Jo, je to opravdové číslo". Usmál se a zahnal slzy. „Tam tím se netrap. Kdybychom všichni žili v minulosti, nikdo se neposune dál". Jemně jsem ho pohladil po vlasech a jeho tváře se měnili v červeň. „Ehm", odkašlal si, ruku jsem dal pryč a opřel se o ni. „Myslíš, že bychom mohli udělat zase přespání? Nějak se mi stále nechce věřit, že si tady", zvolal slabě a hrál si s prsty se sklopenou hlavou. „Proč ne", usmál jsem se a jeho tvář doslova zářila. „Opravdu?" „Pravdou je, ani dnes v noci nechci být sám", hlesl jsem hlasem a šel si připravit věci na spaní. „Rozumím. Skočím se převléct a hned jsem tu". Radostně vstal, ani nečekal na odpověď a zmizel mi z pokoje.

Sotva jsem se stihnul sám převléct, dveře se znovu rozlítil a v nich stál již připravený Marek s polštářem a dekou v rukou. „Už jsem tu", zazubil se a hleděl různě po podlaze. „To chceš spát zase na zemi?" Optal jsem se opatrně. „Ano, nebo kde jinde?" „Na posteli? Už jsme spolu jednou takhle spali, tak by to neměl být takový problém". Zaraženě mě pozoroval a přišlo mi, že i polknul. „Nebo takhle, mě to nevadí a jestli je ti příjemněji spát na zemi, tak si posluž". „V pohodě, ani mě to nevadí". Odložil deku s polštářem na židli opodál a pomalu se posadil na postel. „Bože klid, já nekoušu". „Cože?" „Jsi strašně napjatý. Nemusíš být tak nervózní". „Oh, jasně, promiň". Na jeho nervózní tváři se objevil menší, a přesto falešný úsměv. Opřel jsem se o čelo postele, poťukal na rameno Marka, aby se také opřel a čekal.

Když byl konečně opřený stejně jako já, zhluboka jsem se nadechl. „Tak co se děje". „Nic se neděje, co by se mělo dít?" „Mluvíš jinak, než normálně". „Ne-". „Neříkej, že nemluvíš, protože mluvíš. Slyším to. Vidím to. I já jsem ti řekl, když jsem měl problémy, tak by si mohl udělat to samé". Pokrčil nohy a loket si opřel o koleno. Různě si prohrabával vlasy. „Úplně nevím, jak začít". „Nemáme kam spěchat, máme na to celou noc". Poklidně jsem zvolal a nechal ho si to srovnat v hlavě.

„Vlastně od doby, co si byl naposledy ve škole, já se stihl dvakrát porvat". Začal a já měl strašnou chuť se zeptat proč. Zaťal jsem zuby a snažil se udržet. „Po škole se začal roznášet drb, že si prý šlapal a jednou tě chytili a začali vyšetřovat. Proto si odešel ze školy. Jako jediný jsem věděl pravý důvod, proč si nepřišel, ale musel jsem mlčet. Nechat jsem to tak však nechtěl. Našel jsem toho cápka, který to o tobě roznášel a zmlátil ho". On se mě zastával celou tu dobu a já o tom neměl ani potuchy. „Jeho spolužáci další den přišli do naší třídy a začali dělat problémy. Samozřejmě naši spolužáci drbům nevěřili, a tak se začali zastávat mě a ať to nechají být. Jenže oni ne. Chtěli odplatu. A taky ji dostali". Mírně spojil obočí a jeho pěst zbělala. „Naše třída a třída klempířů se na chodbě porvala a zrovna procházel náš třídní a zastavil nás. Všichni, kteří se zapojili do bitky byli po škole a všichni v jedné místnosti. Vždyť víš, jak je učitel nedochvilný a my se znovu porvali. Když nás později znovu zastavil, řekl nám něco ve stylu, že pokud se to ještě někdy bude opakovat, všichni budeme na místě vyloučeni". Moji spolužáci tomu taky nevěřili? Čekal bych to od teď tří podivínů, kteří jsou mými nejlepšími přáteli, ale ne od ostatních.