Umění přežít

Kapitola 44.

****

Rosa sedí na posteli ve svém novém útulném pokoji a světlo z lampy dopadá na rozečtěné dopisy. Rosa zkoumá každičké malé slůvko a přehrabuje se ve svých myšlenkách. Hledá nějakou indicii, něco co by ji odkázalo na otcovu smrt. Dopis, který četla v den útěku si znova přečetla a při tom si vzpomněla na starou laponku ze stanu. Mohla by jim s pátráním pomoct. Jestli byla zmiňovaná paní Tarja její dcerou a Eliášovou ženou, určitě o něm bude vědět dost věcí. A třeba mezi nimi bude i nějaká, která je nasměruje na správnou cestu. Bavila se s ní, ale nepodařilo se jí  zeptat na muže s vlky. Může to ale zkusit zase. Ráno se domluví s Olafem a zajdou za ní. Třeba budou mít štěstí.

Přečetla si i další dopisy. Vlastně je během noci přečetla všechny. Nepřišli ji nějak zajímavé, až na jeden. V jednom prázdném papíru objevila malý seskládaný papírek, přehnutý dvakrát. Byl opravdu velmi malý, ale text na něm byl stále čitelný.

Ryba v jezeře už dlouho plavat nebude. Zneškodnit a vykostit. Vlci si vemte svou kořist a zmiste. Otim se o to postará.

Rosa dlouho přemýšlela nad tímto textem a pak si uvědomila, že musí být zašifrovaný. Ryba, co to může znamenat? Po chvilce těžkého soustředění ji to došlo. No jasně. Kalastaa. Znamená to v překladu Ryba. Rosu zamrazilo po celém těle, když si uvědomila smysl textu. Je to rozsudek nad otcovou smrtí. Přikryla se dekou a zahřála se. Najednou ji bylo takové zvláštní úzko. Celá se rozechvěla a na rukou i nohou ji naskočila husí kůže. Takový divný pocit strachu ji ovládnul ze všech stran. Musela se několikrát zhluboka nadechnout. Utřela si nos a papírek schovala zpátky. Složila dopisy na jednu hromádku a mapu i s nimi strčila do brašny.

Člověk jménem Otim je nejspíš vrah, podle toho textu. Má alespoň něco, za čím jít. Musí pátrat dál.

Ráno po vyčerpávající bezesné noci vstala a převlékla se. Došla do malé komůrky pod schodištěm a ve vaně si opláchla obličej a umyla se. Na to že žijou ve vesnici, mají celkem bohatě a moderně vybavený byt.

Pak šla do kuchyně a Nee pomohla připravit snídani. Dnes měli placky. Rozdala talíře na stůl a mezitím přišel Olaf a popřál ji dobré ráno. Když ho uviděla, soustředila se jen na něj, stejně jako on na ni, a rozbušilo se ji srdce. Slyšela jak ji buší i přes syčení palačinek na sporáku. Přišla k němu a ukázala mu, že s ním potřebuje mluvit. Na chvíli odešli na chodbu, mimo doslech mámy.

Olaf ji opřel o stěnu a chtěl ji políbit. Rosa mu ale stihla dát ruku na pusu.  "Tady ne, mohli by nás vidět." Zašeptala a odtáhla se od něj. Převrátil oči a poslechl ji. " Potřebuji s tebou mluvit. Je to důležité." Zvážněla v obličeji, aby si Olaf uvědomil důležitost toho co mu právě chce sdělit. " Poslouchám." Postavil se od ní na krok a upřeně ji sledoval. Soustředil se na každý její pohyb, každé zaváhání, každé slůvko. Trošku znervózněla a jako první uhnula pohledem.

" Promiň, celou noc jsem přemýšlela. Jsem unavená. Ale na něco jsem přišla." Trochu se jí rozzářily oči.  "Cestou do Kilpisjävri jsem se zastavila u jedné staré laponky. Znala Eliáše, toho jejich vůdce. Vzal si její dceru. Mohla by nám pomoct najít toho vraha, Otima." Nadšeně zajásala. " Koho?" Lehce se zamračil. " Otima. To jméno bylo na jednom malém vzkazu, ukážu ti ho. Mám ho v brašně. Je to další důkaz" Začervenala se, když se k ní přiblížil a ucítila jeho horký dech na jejích tvářích.  "Zajdeme za ní spolu? Půjdeš se mnou?" Zeptala se. " Že váháš. Samotnou bych tě stejně nepustil." Zazubil se a nečekaně ji vlepil dlouhý polibek na rozechvěle rty. Slastně vydechla když ji chytil za boky. " Počkej." Špitla. A v tu ránu je zavolala Nea na snídani. Měli štěstí, že nevyšla ze dveří na chodbu.