Svět zkázy ~ Magicae Odyssea ~ kniha I.

Obraz 1. Kde to bolí, kde démoni dlí

Tania:

A tedy jsem se tu teď ploužila temnými stíny hřbitova a snažila se rozklíčovat, odkud vychází ten podivný energetický proud.

Otřásla jsem se. Začínala mi být trochu zima, byť byl letní večer. Zvláštní... Pomyslela jsem si. Možná je to tou podivnou energií,. Její signatura je něco, co jsem ještě nikdy předtím neviděla a i když vzdáleně připomíná pekelné plameny, její střed je chladný.

Hřbitov osvětlovalo pouze mdlé pouliční osvětlení takže jsem toho moc neviděla. Až na ten energetický proud, což bylo nanejvýš nezvyklé, neboť jsem věci většinou pouze cítila.

A tak v momentě, kdy jsem na své odpolední procházce chytila první stopu, nemohla jsem jinak než ji následovat. Nehledě na to, že byla děsivá a divná.

Zprvu jemný pramínek energie mě dovedl až na místní hřbitov. Bylo to velmi romantické místo se starými hroby a stromy velikány porostlými tmavozeleným břečťanem. U některých hrobů bohatě kvetly pestrobarevné růžové keře i drobné pomněnky a jiné kvítí.

To vše jsem viděla, když korunami stromů ještě pronikalo sluneční světlo a celý obraz zalévalo zlatavou vřelou září.

Nyní jsem dohlédla sotva na krok jak kvůli slabým lampám, tak i tomu, že proud energie zde tak zesílil a mihotal se, že mi zakrýval velkou část zorného pole.

Dál jsem bloumala hřbitovem a snažila se najít zdroj.

Naskočila mi husina. Všechno v mém těle začínalo tuhnout a zároveň se chtělo dát na útěk. Velice nepříjemné rozporuplné tendence.

"Co ti brání, dosáhnout všeho, po čem toužíš?" ozval se hluboký nakřáplý hlas. Myslím, že jsem leknutím nadskočila asi dvacet centimetrů vysoko. "Znáš odpověď, ovšem bojíš se jí. A proto teď musíš zemřít. Pro svoji slabost a neschopnost.

Tvůj život
Tak zkažený
Jako květ růže
Požíraný parazitem

Čekal jsi
A litoval
Sám ses odsoudil
K poslednímu sbohem

Pod křídly smrti
Čeká tě nový soud
Však ty stále nevidíš
Strach se stal tvým bohem

Nekřič
Nikdo nepřijde
Tento život uplynul
Promarněn a pohřben"

Zírala jsem na velikou postavu kohosi v černé kápi, která v náručí svírala naposledy vydechujícího muže středního věku. Celý tento výjev se odehrával nad čerstvě vykopaným hrobem. Postava kolem rozprostírala svá ohromná temná křídla, která se při přednesu snad obřadních slov zbarvila do krvavě rudé. Vzduch zaplnil zápach železa a muž se doslova převrátil v prach. Přemýšlela jsem, jestli jsem náhodou nenarazila na nějakého psychopata a měla jsem sto chutí se otočit a okamžitě zmizet. Ale jak jsem už řekla, mé reakce byly poněkud paralyzované.

Plynutí energie se změnilo a náhle se veškerá pozornost bytosti upírala na mě. Ucítila jsem, jak se do mě zabodává pohled ztělesnění smrti a v tu chvíli mi bylo jasné, že se o psychopata naštěstí nejedná. Oddechla jsem si.

"Mladá dámo," ozvalo se opět tím nakřáplým hlasem. "Upřímně jsem byl zvědavý, jak dlouho mě vydržíš sledovat. Dovol mi tedy vyjádřit můj obdiv, že jsi došla až do cíle. Ovšem velice rád bych věděl. Co uděláš teď?"

To je zajímavá otázka. Horlivě jsem přemýšlela. Co jsem vlastně čekala, že najdu?! A co jsem vlastně chtěla dělat, když bych něco, nebo někoho našla?! V duchu jsem si nadávala.

"Neschopnost změny," prohlásila jsem náhle.

"Ou?" ozvalo se překvapeně. Postava ke mně udělala pár kroků až stanula těsně přede mnou a z několikametrové výšky na mě shlížela.