Svět zkázy ~ Magicae Odyssea ~ kniha I.

Obraz 2. Vítej

Probudila jsem se ve své posteli. Už zase.

Opět jsem měla neodbytný pocit, že vůbec nevím, co v tomto světě dělám, a že bych se nejraděj vzbudila někde úplně jinde.

Vstala jsem a šla se zaobírat úkoly pro dnešní den. Několik schůzek, učení se a práce. Bavilo mě to, ovšem nemohla jsem se zbavit pocitu, že tomu něco chybí. Nějaká další dimenze.

Myslela jsem si, že to bude příjemný den, ovšem snad jsem prošla červí dírou a ocitla se v jiném světě, každopádně se z něj stala nepředstavitelná noční můra.

Sotva jsem totiž vykročila z domu namísto ulice, v níž jsem bydlela, jsem se ocitla na pusté vyprahlé pláni.

Bylo tu horko, avšak když jsem pohlédla na oblohu, namísto Slunce jsem tam spatřila veliký kotouč vypadající jak zářící černo bílá spirála.

Otočila jsem hlavu a málem mě ranilo. Dům, z něhož jsem právě sotva vyšla, byl pryč.

Byla jsem sama na neznámé planině. V dost možná zcela novém neznámém světě, dimenzi, vesmíru? Kdo ví...

Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechovala. Tak dýchat se tu očividně dá. Aspoň něco. Párkrát jsem své uklidňovací cvičení zopakovala, načež jsem vykročila vpřed. Třeba něco najdu.

Šla jsem. Šla. A šla. Dál a dál pustoprázdnou planinou. Nad hlavou stále ono podivné slunce.

Měla jsem pocit, že musela uplynout už celá věčnost, ovšem černobílý kruh na obloze se ani nehnul. Začala jsem přemítat, zda tu vůbec plyne čas.

Možná jsem mohla zákony tohoto prostora začít zvažovat už na začátku. Povzdechla jsem si nad vlastní hloupostí.

Zastavila jsem se.

"Chci přístřeší," řekla jsem nahlas, ale nic se nestalo.

"Chci východ." Stále nic

"Chci vchod."

Znova jsem si povzdechla a přemýšlela, co to říkala má mentorka o tom, jak se chovat k cizí inteligenci.

"Ukaž mi prosím vchod." Najednou se přede mnou z vyprahlé země začala zvedat kovová masa. Prach a kusy seschlé hlíny se štěrchotem padaly k zemi. Zakryla jsem si oči a dýchací cesty a ustoupila o kus dál.

Když se oblaka prachových částic usadila a já se mohla zase nadechnout, spatřila jsem před sebou obdélníkovou stříbřitou bránu která se ve světle místního slunce přízračně blyštila.

Přistoupila jsem těsně k ní. Dvě kovové plochy se od sebe rozjely a já tak mohla vstoupit dovnitř.

Upřímně jsem čekala vesmírnou stanici nebo něco takového. Ale že mě místo přetlakvé komory jako předsíně čeká krajina, která jaboby vypadla z románů od Lovecrafta jsem opravdu nečekala.

Písečné duny se táhly do nekonečna a někde v dáli se rýsovaly siluety prastarého chrámu.

Pocit závratě zaplavil mé tělo. Chtěla jsem se vrátit, avšak stejně jako předtím, prostor, z něhož jsem přišla, zmizel.

Pokračovala jsem tedy "dovnitř".

Něco nebo někdo se rozhodl, že tu budu čelit svým nejhorším můrám.

Nesnáší tě. Ve vzduchu se vznášela písmena, doprovázená tichým nepříjemným šepotem.

Všichni tě nesnáší. Pohrdají tebou.

Děláš všechno špatně. Měla bys to ukončit. Jsi naprosto k ničemu. Slabá. Ubohá. Naprosto patetická. Nikdo tě nemá doopravdy rád, všichni tě akorát trpí. Děláš moc chyb. Jsi moc extravagantní. Nikdo tě skutečně nepřijme. Tolik pomoci, styď se. Neschopná. Akorát všem přidělává problémy. Jsi akorát přítěž. Nezvládáš to. Potřebuješ cvokárnu. Vážně vy sis měla nějakou najít.