V záři temnoty

Útěk čislo 2

Celý další den se odehrával v rychlosti blesku. Služebné pobíhali všude kolem a já sedím venku na lavici a snažím se dělat, že čtu knihu, kterou mi půjčila Hanne. Ve skutečnosti jsem však koukala někam jinam. Pohledem jsem propichovala přírodní bránu z ozdobných stromů poblíž jezírka s vrbou.

Toto místo nevypadá nijak zvláštně, teda na poměry místní zahrady, a přitom je zásadnější, než se zdá. Ty barevné listy plné života neměly totiž za účelem jenom okrasy téhle rozlehlé královské zahrady. Slouží taky k dalšímu mnohem více cennému účelu a to jako maskovaný portál do lidského světa. Ruce mě svrbily pokušením dojít až k ní a prozkoumat každý lístek vrby, na kterou bych dosáhla, ale vědela jsem, že takový riziko odhlení plánu nemohu riskovat.

A tak jsem dál seděla a předstírala četbu knihy. Hanne mi dopodrobna vysvětlila plán, který sama vymyslela. Byl celkem lehký, a právě proto jsem měla okolo toho takové obavy. Keres si nepřál nic jiného než moji poslušnost a moji věrnost jak psychickou tak....fyzickou. Proto jsme se rozhodli dát mu to po čem nejvíc touží, teda aspoň na oko, a to MĚ. Moje poslušnost a svůdnost. Nechutná kombinace. Naštěstí ji nebudu muset předstírat příliš dlouho.

Hnedka co se ocitnu sama v místnosti vyskočím z okna, kde na mě bude čekat Hanne s váčkem "magických kamenů" a bude mi krýt záda směrem k bráně. Tam použiju rubín, že mě to ještě překvapuje, a dostanu se z téhle posrané země nadobro. Ať jsem si však ten plán opakovala po tisícáté v hlavě, stále jsem viděla až moc věcí, které by se mohly zvrtnout.

Hlasitě jsem zaklapla knihu, abych zahnala takové myšlenky, co nejdál do ústraní mé mysli. Stráže ke mě okamžitě přistoupili, já si jich však nevšimala a se zvednutou hlavou jsem vykročila směrem k hradu. V mém pokoji na mě už čekala Hanne. Na tváři měla klidný výraz jako by právě nehodlala spáchat prakticky vlastizradu.

"Má paní, vaše šaty jsem již přichystala." kývla hlavou směrem k pultíku.

Když se za mnou konečně zaklaply dveře, vrhla jsem na ni znechucený výraz. Nesnáším šaty všeobecně, ale TYTO šaty. To se ani jako šaty nedalo nazývat. Tenká průsvitná černá látka nezakrývala to, co bylo potřebné natož to, co bylo méně důležité. Rozpary se táhly od strany boků až na zem, takže při každém mém kroku odhalovala velký kus mých nohou. Výstřih by mi vedl až k spodní hraně břicha naštěstí ho zastavoval zlatavý korzet kolem trupu, který byl jediný pevný bod, který držel šaty jakž takž pospolu.

Hanne by mi za normálních okolností vnutila výrazné zlaté šperky, avšak pro náš plán by byly tyto zbytečnosti akorát na přítěž. Proto mi na hlavu položila jenom, ne příliš lehký, diadém posetý ametysty. Mělo mi to pomoct vypadat víc důstojně a lépe si podmanit vlastní stráže. Už stačil jenom výrazné líčení a byla jsem hotová.

Seděla jsem v napjatém tichu, Hanne však kolem mě pobíhala a furt něco mlela. Očividně BYLA nervózní jenom svým způsobem. Když jsme byly hotový, pomohla mi na nohy, což díky vysokým podpatkům nebyl snadný úkol. Odhodlaně jsem se podívala Hanne do pronikavě tmavých očí. Vyjde to. Musí. Nechtěla jsem znovu probírat všemožná rizika v hlavě, radši jsem Hanne rychle pevně objala a vydala jsem se ven ze dveří.

Má stráž očividně byla zaskočena mým vzhledem,ale jako vždy mlčeli jako by byli z kamene. Kráčela jsem chodbou svědomitě až u hlavní síně jsem se zarazila.

"Kde má Král temnoty své komnaty? Ráda bych ho pohostila svou návštěvou."párkrát jsem zamrkala a snažila se vypadat pokud možno nevinně.

Špatný šaty na nevinnost. Nevadí.

"Král je momentálně mimo palác. Pokud ho chcete navštívit můžete na něj počkat v korunním sále či u vás v pokoji."kamenná tvář se pohnula.