Luck or bad luck?: The Second Side of the Coin [pozastaveno]

#1 Byla tak krásná!

Vánoce. Zasněžený New York a já musel zase do práce. Nemohli by mi dát pokoj alespoň na Vánoce? Už jsem měl jiné plány! Ještě k tomu ta bláznivá ženská musela lézt na snad nejvyšší budovu v New Yorku. To je zase den.

Když jsem se dobelhal až nahoru s plícemi pomalu až na bundě tak jsem ji uviděl. Měla husté rezavé vlasy, dlouhý černý kabát a nízké zimní boty a pila něco teplého, protože od toho šla pára. Nemohl jsem z ní spustit oči.

Chvilku jsem se na ni díval a během toho ona dopila a otočila se. Když jsem uviděl její krásné jantarové oči, do kterých jí padaly vlnité rezavé vlasy, úžasem jsem oněměl. Vydal jsem se směrem k ní, stále otupělý, byla tak krásná. Začala couvat, jak jsem předpokládal. Celou dobu neřekla ani slovo, byl jsem mírně zmatený. Když jsem se k ní blížil sklopil jsem oči, pro větší dramatičnost a když jsem došel až k ní, řekl jsem snad tu největší kravinu, jakou kdy nájemný vrah může říct: "Jdi spát."

Napřáhl jsem se, ale ona nečekaně spadla dolů. Nezmohl jsem se na nic jiného než "A kurva." Podíval jsem se dolů, přežila to. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně. Na jednu stranu jsem chtěl aby přežila, ale já dostanu 'vylágoš' od šéfa, protože jsem nesplnil úkol. Když se lidé začali dívat nahoru, raději jsem rychle zalezl, aby mě nikdo neviděl. Naštěstí mě nikdo nezpozoroval. Když jsem seběhl dolů už jí nakládala sanitka.

Přijel jsem do nemocnice a rovnou zamířil na recepci.

"Dobrý den, jmenuji se Clark Jacobs, před pár minutami přivezli moji přítelkyni Jessicu Montgomery. Jak je na tom?" snažil jsem se hrát co nejvíce rozrušeného a starostlivého přítele.

Sestřička se na mě chvilku nevěřícně dívala, ale když jsem ukázal soucit v očích, uvěřila mi. Měl jsem se dát na herce a ne na nájemného vraha.

"Neměla bych vám to říkat, ale odvezli ji rovnou na sál. Je ve vážném ohrožení života. Operace potrvá dlouho a ještě bude slečna Montgomery v narkóze. Vyspěte se a přijďte zítra."

Na doporučení sestřičky jsem z nemocnice odešel a druhý den jsem se vrátil.

"Dobrý den, jsem Clark Jacobs, jsem tu ohledně zdravotního stavu mé přítelkyně jménem Jessica Montgomery. Přivezli ji včera večer."

"Bohužel vám nemůžu nic zdělit. Je mi líto."

Tahle sestřička už mi nesežrala roli starostlivého přítele. Strategicky jsem si sedl do čekárny, jestli náhodou něco nezaslechnu. Naštěstí se u automatu na kávu usídlili někteří z doktorů a povídali si o Jessice. Prý si žebrem probodla plíci a po operaci upadla do lehkého kómatu. Tak jsem se sebral a odešel z nemocnice. Nebudu tady sedět dokud se neprobudí. Taky by se vůbec probrat nemusela, ale takové štěstí nemám.

Chodil jsem tam každý měsíc. Z části proto, že mi to šéf nařídil, kdyby se náhodou probrala, ale hlavně protože byla neuvěřitelně krásná a já jsem se na ní prostě čas od času musel jít podívat.

Byl konec července a já byl na svojí tradiční návštěvě, díval jsme se na ní skrz sklo, uvnitř byli lékaři a ona otevřela oči. Z ničeho nic. Bylo to jako zázrak. Když jsem viděl, že lékaři se chystají k odchodu, rychle jsem se otočil a šel pryč. Vypadal bych jako úchyl kdyby mě viděli.

Zašel jsem si do bufetu pro něco k jídlu. Čekal jsem na vhodný čas pro dokončení své mise.

Když jsem dojedl, vydal jsem se zpátky za ní. Zase spala, jako kdyby nespala už dost. Chtěl jsem do ní ten nůž vrazit dřív než se probudí, ale probudila se dřív, než jsem vůbec stačil vytáhnout nůž. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu. Spustil jsem na ní tu svou:"Dlouho jsme se neviděli. Posledně jsi vyvázla, ale teď nemáš kam utéct."

Oči jí div nevypadli z důlků. Bylo vidět, že jsem byl ten poslední koho tam čekala. Začala něco hledat, snažila se nahmatat zvonek na sestru. Musel jsem ho uříznout, přece jí nenechám mi zkazit plán!

Začali jí téct slzy. Bylo mi jí i celkem líto když začala prosit o život. Zábava ale teprve začala.