Fallentes

17.

„Tákžé," protáhla jsem, zatímco jsem do google překladače zadávala to prapodivné slovo. To byla ta první rozumná věc, která mě napadla. Nastavila jsem ‚rozpoznat jazyk', neměla jsem ani tušení, co by to mohlo být. Google mi odpověděl okamžitě. Slovo bylo z latiny a znamenalo ‚klamání'.

„Aha," prohlásila jsem originálně a slovo jsem hypnotizovala.

„Klamání?" zeptala jsem se Zo sedící vedle mé ruky s myší, ale jenom v hlavě.

„Nevím," odpověděla mi a začala si olizovat packy.

„To mi moc nepomohlo," povzdychla jsem si ještě a zadala jsem latinské slovo do vyhledávání. Tumblr, jakási italská stránka, ale s elfama nic. Vlastně ani nevím, proč jsem to hledala. Asi proto, že článek jako takový mi toho příliš neřekl. To, že jsou teď elfové někde jinde jsem věděla. Jiná dimenze... Jak se tam mám asi dostat? A to slovo určitě něco muselo znamenat, jinak by ho tam nikdo nenapsal. A klasický ničitel knih by přece nepřišel na latinské slovo, nebo?

U počítače jsem strávila nějaké tři hodiny, až mě z toho bolela hlava. Potřebovala jsem si odpočinout.

„Co mám dělat?" zakňourala jsem tiše a hodila zmučený pohled na Zo, která už před dobrou půlhodinou z nudy usnula. Ta se teď pomalu protáhla.

„Pojď, pojedeme do parku za stromama. Předevčírem ti přece při loučení řekli, ať přijdeš dneska. To už jsi na to stihla zapomenout?"

Přímo jsem cítila, jak se vevnitř pousmála. Byla jsem vyčerpaná. A meditace by mi pomohla od tohoto typu únavy.

„No tak jo," povzdychla jsem si. „Akorát se nejdřív naobědváme, jo? Docela ráda bych měla v břiše nějaké teplé jídlo," dodala jsem ještě a už i se Zo na rameni jsem se došourala do kuchyně.

Miluška seděla na gauči a četla si jakousi fantasy knihu, která prý vyhrála nějaká ocenění. Měla jsem v plánu si ji taky přečíst, ale až potom, co to všechno vyřeším. Pokud bude nějaké takové potom...

„Miluš?" upozornila jsem na svou přítomnost.

„Ano, zlato?" vzhlédla teta od knihy a usmála se. „Už je dvanáct, tak mě napadlo, že bych dneska udělala oběd já," navrhla jsem. Teta se rozzářila.

„Ano, ano! A já ti velmi ráda pomůžu! Co ukuchtíme?" vykřikla jedním dechem a už stále u mě. Vážně, ti důchodci jsou někdy překvapivě pohyblivější než já.

„Já nevím, navrhni něco ty. Mně jaksi nic nenapadá."

„Co takhle lazagne?" pokrčila teta rameny. Byl to skvělý nápad. Do hodiny a půl maximálně už jsem mohla být na cestě do knihovny.

„No tak jo," usmála jsem se, otevřela skříňku a z police s těstovinami jsem vytáhla lazagne. Ještě štěstí, že táta rád syslil dlouhodobě trvanlivé jídlo. Pak jsem dala dohromady přísady pro bešamel a když jsem úspěšně našla i potřebnou zeleninu, začala jsem tetu podezřívat, že tajně skočila nakoupit. Toho jsem si klidně mohla nevšimnout, jak jsem seděla u počítače.

Za nějakou dobu už jsem byla najezená a poté, co jsem naskládala všechno nádobí do myčky, jsme se Zoé vyrazily do parku. Tentokrát už bez dohadování se zatrpklými řidiči autobusů. V parku nebylo vidět ani živáčka, vzduch byl vlhký a kdykoli mohlo začít pršet. Takže lidé raději zůstali v pohodlí svých domovů u televizí a počítačů.

„Klid, Terko," zapředla Zoé sedící na mém rameni. Asi vnímala každý můj pocit, protože jsem v klidu opravdu nebyla. Už ten den mě mohlo čekat řešení záhady, které jsem se stala součástí. Nebo taky nemuselo. 

Když jsme došly k altánku, začalo mi bušit srdce. Rozhlédla jsem se ve snaze najít Eoina, ale malých stromků bylo okolo hodně. Příprava mi tentokrát zabrala trochu méně času než minule a už po několika minutách klidného sezení jsem vnímala šum stromů, květin a všeho... všeho.

„Ahoj," pozdravila jsem.

„Čau Terko a Zo! Tak jste nakonec opravdu přišly!"

Samozřejmě, že jako první se ozval Eoin. V myšlenkách jsem se usmála.

„Jojo, jsme tady zase. Tentokrát ale s prosbou," povzdechla jsem si.

„Co potřebuješ, Terko?" přidal se do konverzace ženský hlas, který mi nebyl ani za mák povědomý.

„Co znamená fallentes?"

Všechno rázem utichlo.

„Neee," zakňoural Eoin.

„Ejhle," kvíknul Tmolus.

„Jsme v háji," dodal Sean.

„Já jsem to věděla, že to jednou přijde," posmutněl ženský hlas. „Samozřejmě, že ti odpovíme, ale nečekej žádné dobré zprávy."

To mě vylekalo. Co mohlo být tak špatné na jednom latinském slovu? Brzy jsem se to měla dozvědět.

(A vy také... Za chvilku vám sem hodím jednu krátkou kapitolku a zbytek zítra ;) Vydržte prosím a strpte logické i pravopisné chyby, kterých jsem určitě naflákala strašně moc :D A dejte mi o nich vědět, abych je pro příští čtenáře - pokud nějací budou - opravila :) )